Cena Nadace ČLF 2012

Cena Nadace ČLF za významné literární dílo roku 2012

V minulých letech Nadace Český literární fond každoročně udílela několik výročních cen širokému spektru umělecké tvorby, včetně tvorby dramatické a filmové. Vzhledem k inflaci podobných ocenění jsme se rozhodli soustředit se s naší cenou na to, co je nám nejvlastnější – tedy na krásnou literaturu – a výběr zaměřit na ty publikace, které od nás předchozí rok získaly grant na vydání. 

Chtěli bychom tak více upozornit na knihy, které podporujeme a o jejichž kvalitách jsme přesvědčeni, jež však nemusí vždy patřit k těm proudům literatury, jimž odborná kritika i širší veřejnost věnuje nejvíce pozornosti. 

Z publikací podpořených v roce 2012 naším grantem vybrala expertní skupina pro literaturu pod vedením prof. Petra A. Bílka tři tituly, jež postoupily do užšího výběru. Chceme prezentovat nejen laureáta, ale upozornit i na ta dvě díla, jež získala v naší soutěži o Cenu Nadace pomyslné druhé a třetí místo. Považujeme tato díla za nejdůležitější publikace, které naše Nadace loňský rok v oblasti krásné literatury podpořila.

Ivo Purš
ředitel Nadace ČLF

Jsou to následující publikace: 

D. Ž. Bor, Tajemný svět pravěku – Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. 

Knihu „mýtoetymologických“ esejů vydalo, bohužel již posmrtně, nakladatelství Trigon, o něž dnes pečuje autorova dcera Zuzana Zadrobílková. Autor, vlastním jménem Vladislav Zadrobílek (1932–2010) byl básníkem a prozaikem, malířem a hudebníkem, i vynikajícím znalcem hermetických nauk a významným nakladatelem. 

Laudatio: 

Ruka podaná přes bariéru času

Kniha D. Ž. Bora Tajemný svět pravěku nese hned dva podtituly: Mýtoetymologické eseje a Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Tím je vlastně a jaksi před závorkou vymezen jedinečný i univerzální záběr a záměr autora: uchopit a prohlédnout vlastní podstatu a smysl plného komplexu všech známých mytologií lidstva, nalézt a pojmenovat jednoho jejich možného společného jmenovatele, jímž je či se jeví být – alespoň ve významově vnější, svrchní, leč paradoxně skryté a pro nás jen nepřímo viditelné vrstvě – neznámá, tajemná prehistorie různě vyspělých lidských civilizací.

Borovu knihu jistě nelze číst jako vědeckou historickou práci sensu stricto – jisté je, že ani autor sám neměl na mysli nějaký falzifikovatelný konstrukt, že na takovém podloží nestavěl svůj vklad a svou modifikaci hypotézy o neznámé prehistorii lidských společenství, jež naši Zemi obývala odedávna a jejichž stopy, relikty a poselství nalézáme v mrtvých i živých mýtech celého lidstva. A také snad jen na okraj dlužno podotknout, že tato práce svou podstatou a principy, na nichž je zbudována, nikterak nekoresponduje se záhadologickými vulgátami denikenovského typu. Na to je příliš erudovaná a především je založena kvalitativně odlišnou duchovní strukturou.

A tak snad opravdu není rozhodující, zda jde o pozitivní – jistě nikoli pozitivistický –  příspěvek k odhalení skutečné historie lidstva – či v daném případě spíše lidstev – anebo „jen“ o rozkrývání mnohovrstevnaté historie a komplexní funkce lidského vědomí, vědění a imaginace. Tak jako tak jde o rovnomocnou součást monumentálního díla autora, jež je v novodobém českém písemnictví zcela ojedinělé. Jako přesná a varovná podobenství všelidského osudu tu D. Ž. Bor skládá a odkrývá své vědění o člověku a jeho světě, o kosmu a jeho povaze jako mnoha úrovňovou křižovatku-síť, jejíž jednotlivé trasy a oka tvoří stejně tak útržky celostních vizí jako pronikavé analýzy filosofických a esoterních mentálních proudů a energií, stejně tak jedinečné básnické vhledy do symbolických hladin ducha a hmoty, které jsou v čase postrádajícím sebevědomí rozbouřené a v čase sebevědomém harmonicky plynoucí.

V této knize, tak jako ve všech ostatních svých dílech, nám autor předává vzácná poselství. Nenabádá nás jimi ke změně vnějšího světa, jenž nás mnohonásobně přesahuje a který zároveň jedině vědomí živého člověka dokáže integrálně pojmout a prožívat, nýbrž pomáhá nám orientovat se v sobě samých a směřovat k našemu vlastnímu, ba nejvlastnějšímu lidskému potenciálu, v němž je skryto přinejmenším... VŠE. Sám autor k tomu s nadhledem praví: „Navíc, a to mi věřte, nemáme ani zdání o svých skutečných možnostech a schopnostech, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.“

Duchovní a tvůrčí svět D. Ž. Bora je pro mne důkazem a zároveň živou a životodárnou demonstrací rozvoje možností výsostně pozitivních. Chápavou i chápající rukou podanou přes bariéru času, o němž přece víme, že existuje – existuje-li vůbec – v mnoha modifikacích a nesčetných svých klonech. Nám nezbývá, než nabízenou ruku s pokorou přijmout. 

František Dryje

Jan Vladislav, Otevřený deník 1977–1981

Knihu vydalo nakladatelství Torst a s velkou péčí a akribií ki připravil k vydání Jan Šulc. Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek (1923–2009), byl básníkem a překladatelem. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a vydával samizdatovou edici Kvart. Od roku 1981 do roku 2003 žil ve Francii.

Laudatio: 

Umělec otevřený světu 

Mám zde říci pár poznámek k dílu Jana Vladislava, které je  jedním ze tří prací, mezi nimiž se v konečné fázi rozhodovalo o udělení ceny Nadace ČLF. Jeho kniha – úctyhodná rozsahem – čítající na tisíc stran nese prostý název Otevřený deník. Je to titul víceznačný: výraz „otevřený“ může znamenat otevřenost vůči čtenáři, jemuž kniha nabízí vhled do určitého úseku života významného překladatele a básníka. Je to úsek životního dění vyplněný – s ohledem na dobu, kdy byl psán, – neuvěřitelně širokou aktivitou týkající se jak oblasti tvůrčí, tak postojů společenských. Otevřený deník vznikal v letech, která patřila v dějinách české kultury a zvláště české literatury, k velmi těžkým. Deník autor psal v letech 1977 až 1981, v době kdy režim tvrdě postihoval všechny, kdo se nějakým způsobem podíleli na disidentských aktivitách vrcholících vydáním dokumentu Charta 77. Vladislav patřil k jejich účastníkům, a proto je jeho deník nejen historickým dokumentem doby, nýbrž i cenným svědectvím o životě těch, kdo se nesmiřovali s násilím, jaké režim vykonával na občanském i soukromém myšlení a cítění lidí po roce 1968 (a vlastně již od roku 1947, kdy končily iluze o možnosti cesty Československa k svobodné společnosti).

Autor se totiž řadil k těm vzácným jedincům, kteří měli dar účasti s bližními jak v rámci rodiny, tak s širším okruhem přátel. Pro jeho záměr napsat svědectví o době byla příznivá i  schopnost vstupovat do četných vzájemných vztahů s přáteli, kteří byli s to prožívat s ním dobré i zlé momenty, jaké přinášel život. To se ukázalo jako neocenitelná hodnota v časech, kdy  režim od počátku svého nástupu k moci vytvářel temné sítě tajné policie s armádou špehů a konfidentů, kteří zamořovali a otravovali společenské ovzduší.  Tehdy se postupně začala vytvářet komunita lidí, kteří měli odvahu vzdorovat tuhému mocenskému tlaku na vědomí a svědomí jednotlivců, z nichž měly být vytvořeny poslušné loutky bez vlastní vůle a názoru. Vzniklo společenství disidentů, kteří se vzájemně podporovali a posilovali. O tom vypovídá  mimo jiné i Otevřený deník.

Vladislavova kniha podává v podobě deníkových záznamů obraz vzniku takového společenství. Autorova schopnost navazovat nové přátelské i umělecké vztahy nejen v rámci tehdejšího Československa (nezapomeňme, že se narodil v Hlohovci), nýbrž i přes hranice pomohla otvírat jeho deníky světu. Výrazně to umožnila jeho činnost překladatelská, jež mu dávala možnost navazovat vztahy s osobnostmi, autory a literáty z různých kulturních okruhů. Nejblíže měl evidentně k literaturám románským (ostatně z jeho deníkových záznamů vysvítá, že z možností, jaké se mu nabízely při jeho vynuceném odchodu do exilu, dal nakonec před Kanadou přednost Francii), ale jeho záběr zahrnul i literatury slovanské, germánské  a anglosaské. To vše utvářelo neobyčejně rozsáhlé životní zázemí, z něhož jeho deníky čerpaly inspiraci a motivaci. Vladislavův přítel a autor doslovu k prvnímu svazku otevřeného deníku František Kautman napočítal jen v části týkající se let 1977–1981 přes osmdesát jmen, která do deníkových textů vstoupila, ať jako adresáti, nebo jako osoby, k nimž měl pisatel významný vztah osobní či umělecký. 

Taková šíře záběru dodává deníku neobyčejně na významu a činí z něho, jak řečeno, nejen monumentální dokument druhé poloviny dvacátého století, nýbrž i bohatý zdroj poznání obsáhlé galerie osobností, s nimiž měl pisatel deníku možnost se setkat jak ve fyzickém, tak v duchovním smyslu slova. Prostřednictvím deníkových záznamů se čtenář dovídá nejen o  širokém myšlenkovém horizontu pisatele a o jeho schopnostech hluboce promýšlet otázky, které před něho a jeho současníky stavělo dobové dění, nýbrž i o jeho vztazích k osobnostem, jaké v rámci historických souvislostí i aktuálních událostí toto dění utvářely. Příznačný  je z tohoto hlediska například Vladislavův vztah k dvěma z nich, které patřily k nejvýraznějším v době, kdy jeho deník vznikal, – k Václavu Černému a k Janu Patočkovi: jakkoliv osobnost literáta Černého byla pro něho autoritou, přece jen měl názorově blíže k Janu Patočkovi, jenž ho oslovoval zejména hloubkou a intenzitou filosofické koncepce i nadhledem nad „pěnou dní“ současnosti.

„Otevřený deník“ je díky těmto vlastnostem otevřen mnohovrstevnému čtení, jaké může čtenáři poskytnout příležitost poznat a uvědomit si tíži zápasu, jaký musely svádět lidé Vladislavova formátu jak s ubohou nenávistí režimu, v němž museli žít (to dokládají autorovy záznamy z nekonečných „pohovorů“ se státní policií i z šikanujících postupů vůči disidentům), ale také možnost uvědomit si mravní výši a duchovní kulturu těch, kdo v nepříznivých podmínkách dokázali vyvzdorovat hodnoty, na nichž může stavět dnešek.

prof. PhDr. Aleš Haman, DrSc.

 

Cenu Nadace Český literární fond za významné literární dílo získává:

Ivan Wernisch, Živ jsem byl! Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Čítanka z „jiné“ literatury (1745–1947). 

Knihu vydalo nakladatelství Druhé město a jak autor uvádí v ediční poznámce, jde o volné pokračování antologií Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu a Quodlibet, jež vyšly v letech 2000 až 2008. Autor (nar. 1942) je básník, spisovatel, novinář a překladatel.

Cena je spojena s finanční odměnou ve výši 100.000 Kč.

Laudatio:

Básník s pílí archeologa, posedlostí sběratele a zvídavostí antikváře

Když před třinácti lety zapadlo slunce za dnem, který nebyl, měl pozorný a trpělivý čtenář vzácnou možnost podívat se za kulisy české literatury z druhé strany, odkud ji dosud viděli jen kulisáci literárního provozu, tedy antikváři, nakladatelé a vzácný druh čtenářů, čtenáři hledači, kterým nestačí doporučit autora nebo dílo recenzentem či knihkupcem. 

Díky Ivanu Wernischovi má čtenář možnost obejít čítankové a katedrové podobizny velikánů s přísnými rysy, těch velikánů, o kterých si kdysi jakási instituce usmyslela, že velikány budou. Má možnost obejít i tyto ctihodné instituce, zkoumající, co literatura ještě je a co už není. Má možnost posoudit, jakou roli hraje v literárním díle precizní verš, jakou náhoda a jakou imaginace nechtěného. 

Pozorný čtenář čtyř objemných svazků má možnost najít spoustu vchodů za kulisy, a pokud to dosud netušil, zjistit, že dějiny české literatury nereprezentuje monolit, vytesaný gymnaziálními profesory literatury české, ale mozaika osudů, imaginace chtěné i nechtěné, zasutých objevů, zahrad, kam se leze jen přes plot a smetiště, ze kterých bude třeba za padesát let park.

A tentýž čtenář jistě pozná, když ne hned, tak po pár stranách jistě, že editorem je rovněž básník. Básník, který s pílí archeologa, posedlostí sběratele a zvídavostí antikváře zachránil pro historii české literatury dávno pohřbené kolegy, dávno zapomenuté sloky a verše. Každý, kdo knihy prolistuje, se začte. Každý si může říct, živ jsem byl!

Jiří Padevět

 

Předání ceny proběhlo na knižním veletrhu Velký svět knihy 2013 ve čtvrtek 16. května. V programu vystoupil zpěvák Vladimír Merta.