Ceny Nadace ČLF za rok 2013

Cena Nadace ČLF za významné literární dílo roku 2013

Od roku 2012 Nadace ČLF oceňuje literární díla krásné literatury, která od ní získala grant na vydání. Nadace tak chce více upozornit na knihy, které podporuje, o jejichž kvalitách je přesvědčena, ale ne vždy jim veřejnost věnuje dostatek pozornosti.
Z knih podpořených nadačním programem v roce 2013 vybrala expertní skupina pro literaturu vedená prof. Petrem. A. Bílkem tři tituly do užšího výběru Ceny Nadace ČLF 2013. Uvedená tři díla považuje Nadace ČLF za nejvýznamnější díla, která v oblasti krásné literatury podpořila.

U NÁS VE SKLEPĚ Antologie poesie druhé generace undergroundu

Revolver revue sv. 73, 2013

Vít Kremlička
mé štěstí

je štěstím
v naší zemi žít
a neštěstím
to štěstí mít
(1984)

Antologie připravená Viktorem Karlíkem a kolegy z Revolver revue zachycuje tvorbu autorů tzv. druhé generace undergroundu – tedy jediné generace českých básníků, kteří své prvotiny šířili vědomě na konci 70. a během 80. let pouze samizdatem, neboť se do něj „narodili" a viděli v něm jedinou publikační příležitost hodnou pozornosti. Už tehdy bylo „neštěstím... to štěstí mít" a v zemi husákovské plné lží a zbabělosti žít... I po listopadu 89 se „oficiální" prameny těmto autorům spíš vyhýbají a věnují překvapivě víc pozornosti mnohým normalizačním debutům šířeným oficiálním tiskem. Fenomén samizdatu a „bytových" výstav či forma „recitačních večírků", konaných například v bytě Jáchyma Topola, jichž se počátkem 80. let účastnili kromě jiných Vít Kremlička a Filip Topol, později i Ewald Maurer, Petr Placák a další, byl pro tento druh reflexe příznačný. Recitovalo se mezi malbami na zdech či vystavenými obrazy, grafikami a fotografiemi.

Někteří z autorů poezie a písňových textů formulovali své pocity a pohled na svět i prostřednictvím výtvarného jazyka, jmenovitě J. H. Krchovský, Filip Topol, Martin Socha a Luděk Marks. Společnou a základní vlastností všech autorů této antologie bylo už před listopadem a je i po něm touha tvořit a vyjadřovat se svobodně bez ohledu na to, co se smí či nesmí nebo co vyžaduje režim nebo doba. Byly to projevy tvorby bez povolení, bez oficiálního dohledu a kompromisů „šedé zóny", charakteristických pro kulturní kolaboraci tehdy i dnes. Publikovalo se v samizdatových sbornících a edicích, X/Violit, Vokno a především v revolverce. Přitom nešlo o „azyl před konformní společností", ale o vytváření prostoru plodné kreativity, v němž se rodí a tříbí umělecké hodnoty, prozatím nerozpoznané zrakem většiny.

Díky výběru Marka Vajchra se můžeme v této antologii seznámit i s pracemi původně určenými do sborníku Jeden řez, který měl vyjít počátkem 80. let. Tehdejší záměr byl doveden téměř k cíli, ale nakonec zůstalo jen 80 nesvázaných listů papíru s předmluvou Filipa Topola. Ty se staly základem pro tento výběr.

Na tvorbě autorů antologie je vidět, že navzdory pozoruhodné individuální vyhraněnosti je tu přítomen i fenomén „skupinové poetiky". Antologie je provázena výraznými ukázkami expresivních děl Viktora Karlíka, posmutněle poetickými „ztracenými" oleji Pavla Reisenauera či drsnými kresbami J. H Krchovského. Celkově pochmurné vyznění básní i obrazů a kreseb odpovídá době zdevastovaných srdcí i myslí, ale dokumentuje zřetelně vzdor a vůli po svobodném projevu. Až z toho člověka mrazí.

Radovan Charvát

Patrik Ouředník: Svobodný prostor jazyka

Patrik Ouředník je osobou dvoudomou svým česko-francouzským jazykovým a kulturním rozkročením. Je ale, dalo by se také říci, osobou renesanční, a to z hlediska spektra zájmů a žánrů, jimž se věnuje. Je básníkem, prozaikem, esejistou, dramatikem, jazykovědcem, vykladačem literárních děl, překladatelem, editorem atd. Vyskytuje se jak pod jménem svým, tak pod poodhalenými i zcela tajenými pseudonymy. V jeho fikci se mísí realita s fantazií, v jeho odborných pracích akribie s básnivostí. Netuším, zda i ve francouzštině existuje ekvivalent českého pořekadla „Devět řemesel, desátá bída", ale pro Patrika Ouředníka takováto lidová moudrost rozhodně neplatí.

Knižní soubor esejí Svobodný prostor jazyka, který vydalo nakladatelství Torst, vytváří celek z částí dosud porůznu roztroušených po českých časopisech a knihách, k nimž napsal doslovy. Vyplývá z něj setrvalý zájem o jazyk jakožto dokonalý systém, který se schopen poodhalit svoji formální preciznost. Ouředník není ovšem akademický jazykovědec, který by usiloval o vědecky precizní popis. Jazyk jej fascinuje jako možnost nalézání spojitostí i ve světě, který jazyk vyjadřuje. Jazyk je mu především stylem, možností brilantního, jiskřivého myšlení, které nachází vyjádření v originálních postulátech. Takto jazyk nejen pozoruje, ale i používá. Není lehké přesně zjistit, kde končí Ouředníkova mysl a začíná autonomní síla jazyka samotného, a kde zas naopak jazyk a styl pookřívá právě až tehdy, kdy mu životní sílu vnukává Ouředníkův přístup. Jeho eseje vskutku naplňují původní vymezení tohoto žánru: zachycují proces myšlení jednoho konkrétního jedince, zároveň ale respektují materiál, jímž se zabývají. Jsou veselou vědou, což je ve světě, který vědu převádí na počty bodů a impakty, oblast umírající na úbytě. Proto se Ouředníkovy nebeletristické knihy v Česku vyskytují jako povinná či doporučená literatura v sylabech staroslověnštiny či psychologie spíše než v kurzech české mluvnice či filozofie jazyka. S jeho smyslem pro paradoxy by jej toto, ale myslím spíše potěšilo, nežli trápilo.

Petr A. Bílek

Cenu Nadace ČLF za významné literární dílo roku 2013 získala kniha

Vratislav Effenberger: Republiku a varlata

Dovolte mi, abych začal velmi osobně. S autorem jsem měl to štěstí se setkat v létě orwellovského roku 1984, ve svých dvaceti letech, kdy jsem opustil provinční prostředí rodného města Mělníka a přesídlil do Prahy. Začal jsem zde shánět kontakty na osobnosti, jež jsem znal díky odvaze jedné laskavé mělnické knihovnici z knih vydaných koncem šedesátých let, které normalizační režim vyřadil z veřejných zdrojů. Tato skvělá a odvážná žena, tolik se lišící od jinak neuvěřitelně zatuchlého prostředí bývalého královského věnného města, mi tuto literaturu půjčovala, byť měla být v zapečetěných balících. Nebála se, i když si dobře uvědomovala, že ta vlasatá mánička, jíž jsem tehdy byl, z ní nepochybně bude předčítat v některé z mělnických hospod podobným nepřizpůsobivcům.

Nejdůležitější z těchto knih pro mě byl sborník Surrealistické východisko, který mapoval čtyřicátá, padesátá a šedesátá léta surrealistických aktivit v Československu, aktivit, jejichž vůdčím duchem byl právě Vratislav Effenberger. S úžasem jsem se probíral stránkami té knihy, kde ke mně namísto vzletných básnických obrazů, jaké jsem znal z poesie Nezvalovy a Bretonovy, promlouval ostře laděný a nemilosrdný humor, jímž se autoři zmocňovali reality. Doposud mi bylo známo, že realitu lze popisovat, vykládat, kontemplovat či opěvovat, ale teprve teď jsem poznal, že ji lze také prostě nafackovat, pokud si to zaslouží. Byla to nezapomenutelná katarze. Avšak nejen to – onen ryze básnický sarkasmus si s realitou vyřizoval své účty tak, že ji odhaloval, že ji ukazoval, jaká skutečně je, krutá, směšná a ubohá.

Proto jsem onoho zmiňovaného orwellovského léta 1984 s lehkým rozechvěním zazvonil na domovní zvonek u jednoho velkého smíchovského bytu. Na žádného estébáka jsem před dveřmi ani před vchodem do domu nenarazil, jak jsem později pochopil, Effenberger nebyl mezi signatáři Charty 77 nijak prioritně vytěžován. Ostatně ani nemohl, neboť nebyl vydíratelný – režim jej coby mladého spolupracovníka Karla Teiga o jakoukoli možnost veřejného působení připravil již začátkem 50. let a až na krátké intermezzo koncem šedesátých let ve filosofickém ústavu se Effenberger celý život věnoval tak vysoce společensky užitečným aktivitám, jako bylo podzemní zplynování uhlí a jiné činnosti, vyhrazené komunisty nepohodlným intelektuálům.

Zazvonil jsem a přišel mi otevřít můj vrstevník, stejně vlasatý jako já. Otázal jsem se, zdali bych mohl mluvit s Vratislavem Effenbergerem. Poodešel k jedněm dveřím v chodbě bytu a zavolal do nich: Táto, máš tu nějakou návštěvu. Přišel opálený štíhlý starší muž s pronikavým, poněkud přísným, až tvrdým pohledem: Co chcete? (Teprve následně mi došlo, že jsem svou neohlášenou návštěvou mohl na okamžik vzbudit obavy i z návštěvy úplně jiného druhu.) Nicméně můj vzhled tuto obavu jistě ihned rozptýlil – bylo jasné, že jdu jenom s něčím otravovat. Pane Effenberger, já jsem vám přinesl ukázat svoje koláže. Cože, mně? A proč? No, byl bych rád, kdybyste se na ně podíval. No tak dobře, tak mi je tu nechte a za týden zavolejte. Máte na mě telefon, ne, dodal ironicky. Jistě. A na závěr si neodpustil ještě jednou: Ale opravdu nechápu, proč s nimi jdete právě za mnou.
Prožil jsem týden v obavách, že jsem naprostý idiot a koláže odnesl někomu úplně jinému, ale co se dalo dělat. Musel jsem to vydržet. Za týden mi již otevřel přímo pán bytu a uvedl mne do oné místnosti, z níž byl poprvé vyvolán. A nastal zázrak – po všech stěnách police s knihami, surrealismus, psychoanalýza, filosofie, řada francouzských děl s podpisy autorů, knihy z vlastnictví Karla Teiga. Nad psacím stolem obrovský Medek a na knihovně a na stojanech další čeští i francouzští surrealisté.

Měl jsem to štěstí se s Vratislavem Effenbergerem ještě dva roky pravidelně stýkat, až do jeho předčasného odchodu v létě roku 1986. Nosil jsem mu básně a diskutoval s ním nejen o surrealismu, ale ještě více o tom, kampak se to ten svět řítí. Přesněji řečeno, byly to takové velice přátelsky vedené výslechy – Effenbergera, tohoto údajného dogmatika, jak se o něm vyjadřovali v šedesátých letech i později někteří lidé, kteří mu většinou nesahali po paty, nejvíce zajímalo, co si myslím já. Musel jsem tak bojovat se svým respektem k němu a nutit se formulovat své myšlenky. Bylo to neuvěřitelně podnětné, i když logicky i bolestivé – často jsem odcházel a v duchu se častoval za svůj diskuzní výkon nereprodukovatelnými výrazy. Jsem za to Vratislavu Effenbergerovi nesmírně vděčný.

Je pro mne velikou satisfakcí, že dnes můžeme ocenit knihu, která je do značné míry souhrnem Effenbergerova pohledu na otázku svobody člověka v moderních dějinách, souhrnem toho, o čem tento autor desetitisíců stran textů a nemocí vyčerpaný člověk kdysi dávno diskutoval s jedním surrealistickým uchem, jemuž věnoval kromě svého krátícího se času i důvěru, půjčuje mu knihy, pro něž by někteří tehdejší antikváři a bibliofilové byli schopni vraždit. Toto dílo je nazváno Republiku a varlata, neboť právě touhu po moci, pramenící v pudovém základu člověka, považoval autor za jednoho z hlavních protivníků či jednu z hlavních překážek rozvoje lidské svobody. Kniha je brilantní esejí i filosofií dějin, sarkastickým šlehem i přesnou analýzou. Autor se v ní vypořádává s tématem rozpadu hodnot naší civilizace s nadhledem a ryze básnickým sarkasmem.

Nejen proto nejde o únavnou, těžkou úvahu na téma filosofie dějin; přestože je text pojmově naprosto přesný a je evidentní, nakolik autor své pohledy na moderní dějiny promyslel i prožil, humor je suverénní korunou jeho závěrů. Zpřítomňuje soudy na příkladech, jejichž zřetelnost je jaksi nabíledni, je tím, co odpovídá bezprostřední, emocionální zkušenosti. V knize je tak zvláštním způsobem převrácena obvyklá kauzalita budování názoru – zatímco idiosynkrazie často stojí u kořene myšlenky, ať již přiznaně či nepřiznaně, v Effenbergerově knize jsou po bystrých a často až zničujících analýzách posledním úderem, knockoutem, codou nad symfonií hněvu. Ta si nepotřebuje hrát na jakousi objektivitu či nestrannost, protože vychází z důkladné znalosti reality, kterou často nechává vypovídat bez toho, že by ji jakkoli interpretačně usměrňovala.

Effenberger je v kritice rozpadající se atlantické civilizace neúprosný. V čem se od něj liším, je jeho přesvědčení, že marxistická filosofie byla jedním z vrcholů snahy západní civilizace o emancipaci člověka, která se teprve v ruském provedení zhroutila do jedné z největších katastrof světových dějin. Nikoli, nešlo o jeden z vrcholů, ale o jeden ze symptomů krize západní civilizace, karikaturu křesťanského ráje, jež vyústila v inferno. To však na hodnotě knihy a jejích břitkých soudů nic nemění. Tento můj dovětek je pouze veden Jarryho myšlenkou, že když boříme, je třeba zbořit i zříceniny.

Ivo Purš

Předání ceny proběhlo na knižním veletrhu Svět knihy 2014 dne 16. 5. 2014.

Ceny Nadace ČLF za publicistiku roku 2013

Cenu K. H. Borovského s odměnou 50.000,- Kč obdržel
Martin Veselovský / ČT

Křepelky s odměnou po 3.333,- Kč získali:
Jan Kaliba / sport. redaktor ČRo, ČT
Ondřej Koutný / Lidové noviny

Čestnou cenu Opus Vitae s věcným darem bibliofilie K.H. Mácha / Máj
získal dlouholetý redaktor a zpravodaj ČT Zdeněk Velíšek

Slavnostní předání novinářských cen se uskutečnilo ve čtvrtek 22. května 2014 od 14 hod. v sále kulturního domu v Havlíčkově Brodě za účasti představitelů města H. Brod a kraje Vysočina.

Ceny Josefa Hlávky za knižní práce roku 2013

Ceny Josefa Hlávky za rok 2013 získali

v oblasti společenských věd:

Mgr. Magda Veselská za práci Archa paměti
Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím (vydalo nakladatelství Academia)

v oblasti věd o neživé přírodě:

RNDr. Ivanu Mrázek za práci Drahé kameny starověkých civilizací
(vydala Masarykova univerzita v Brně)

v oblasti věd o živé přírodě:

prof. RNDr. Jan Žďárek, DrSc., za práci Hmyzí rodiny a státy
(vydalo nakladatelství Academia)

v oblasti lékařských věd:

prof. RNDr. Šárka Pospíšilová, Ph.D.,
Ing. Dana Dvořáková, CSc.,
prof. MUDr. Jiří Mayer, CSc., et al. za práci Molekulární hematologie
(vydalo nakladatelství Galén)

Předání cen se uskutečnilo v pondělí 16. června 2014 na zámku v Lužanech u Plzně. Na každou z cen ve výši 50.000,- Kč přispívají obě nadace rovným dílem 25.000,- Kč.