Ceny Nadace ČLF za rok 2015

Cena Nadace ČLF za významné literární dílo roku 2015

Z oceňované tvorby roku 2015, kterou představují díla podpořená Nadací ČLF a vydaná během tohoto roku, vybrala porota vedená literárním vědcem prof. Petrem A. Bílkem, tři velmi hodnotné práce, které si všechny zaslouží ocenění a stanovila proto pro ně pořadí tří cen.

Porota pracovala v tomto složení: Prof. PhDr. Petr A. Bílek, CSc., prof. PhDr. Aleš Haman, DrSc., Jiří Padevět, Richard Podaný, PhDr. Vratislav Slezák, PhDr. Jan Šulc, Mgr. Lenka Ščerbaničová, Jovanka Šotolová, Michal Ženíšek.

1. Cena Nadace ČLF za literární dílo roku 2015

s cenou je spojena finanční odměna 50.000,- Kč

Petr Král  - VLASTIZRADY / vydalo nakladatelství TORST

Básník, prozaik, esejista a překladatel Petr Král se narodil 4. 9. 1941 v Praze. Po maturitě na jedenáctileté střední škole studoval dramaturgii na FAMU (1960–1965), v letech 1961–1963 studium nuceně přerušil a nastoupil vojenskou službu. Poté do srpna 1968 pracoval jako redaktor v nakladatelství Orbis, kde řídil filmovou edici (mj. knižní řadu Filmy a tvůrci). Po sovětské invazi emigroval do Francie a usadil se v Paříži; v roce 1984 pobýval v Québecu. Živil se nejrůznějšími zaměstnáními, mj. jako lektor v nakladatelství Gallimard, tlumočník, překladatel, scenárista, recenzent a autor textů ke katalogům. Dva roky pokračoval ve studiích na univerzitě v Nanterre, kde získal vyšší univerzitní diplom z humanitních a sociálních věd a kde později rovněž přednášel. Od léta 1990 do jara 1991 pracoval jako kulturní rada československého velvyslanectví v Paříži. Později hostoval na univerzitách v Paříži a Lyonu, a také v Brně na Masarykově univerzitě. Od roku 2005 žije trvale v Praze.

Knižně vydal mimo jiné:
Karel Teige a film (studie, 1966)
Vlasta Burian (studie, 1968, s A. Králem)
Prázdno světa (básně, 1986)
Éra živých (výbor z básní, 1989)
P. S. čili Cesty do ráje (básně, 1990)
Právo na šedivou (básně, 1991)
Pocit předsálí v aixské kavárně (básnická skladba, 1992)
Med zatáček čili Dovětek k dějinám (výbor z básní, 1992)
Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky (esej, 1993)
Fotografie v surrealismu (esej, 1994)
Tyršovské přeháňky (básně, 1994)
Pařížské sešity (próza, 1996, 2013)
Soukromý život (básně, 1996)
Staronový kontinent (básně, 1997)
Chiméry a exil (básně, 1998)
Groteska čili Morálka šlehačkového dortu (eseje, 1998)
Praha (próza, 1999)
Pro anděla (básně, 2000)
Základní pojmy (próza, 2002)
Masiv a trhliny (básně, 2004)
Bar Příroda čili Budoucnost 5 km (básně, 2004)
Přesuny (básně, 2005)
Arco a jiné prózy (2005)
Svědek stmívání (básně, prózy 2006)
Úniky a návraty (rozhovor, 2006)
Hm čili Míra omylu (básně, 2006)
Zpráva o místech (próza, 2008)
Den (básně, 2010)
Zaprášené jeviště (hry, 2010, s P. Voskovcem)
Medové kuželky (próza, 2011)
Sebrané básně I. (2013)
Přivítat pondělí (básně, 2013)
Město je náš les (básně, 2015)
Kolem vejce čili Shlukování (básně, 2016)

Anotace

Mohutný soubor kritických statí a esejů Petra Krále konečně seznámí čtenáře s rozsáhlou, ale vcelku neznámou a nedoceněnou částí autorovy tvorby. Kniha není mimořádná jen svým rozsahem, ale i svou mnohostranností, články o literatuře tu sousedí s texty o malířství, filmu, fotografii, jazzu a dokonce s gastronomickými hlídkami, přátelské pocty blízkým tvůrcům lze číst vedle obecných úvah o společnosti a kultuře.

Celek pokrývající více než půl století je rozčleněn do čtyř částí: šedesátá léta, léta autorova pobytu ve Francii, léta devadesátá a konečně léta 2000–2014, následující po Králově návratu do Čech. Téměř polovina textů byla autorem přeložena z francouzštiny, v níž je mimo jiné uveřejňoval v deníku Le Monde nebo v týdeníku L´Express, také – a především – však v řadě odborných, někdy exkluzivních publikací věnovaných poesii a umění. Texty si přitom i v nejvíc „specializovaných" pasážích podržují konkrétnost a obrazotvornost vlastní textům básníka, jak tomu odpovídá rovněž skladba knihy, kde žádná ostrá hranice neznačí předěl mezi esejem, článkem a prostou glosou, teoretickou úvahou a lidským svědectvím. Smysl pro kritický rozbor jevů i děl a názorová vyhraněnost Králových soudů, často polemicky vyhrocená, jsou přitom konstantním prvkem textů ze všech uvedených období a tím, čím v každém z nich hrály podnětnou roli.

Laudatio Jana Gabriela

Vážené dámy, vážení pánové, milý Petře
S velkým potěšením, ale i s nemalými obavami jsem přijal možnost promluvit zde a při této příležitosti. Dílo, které dnes získalo ocenění, si ho bezpochyby zaslouží. Nejde pouze o knihu, ale v pravém slova smyslu o knihu knih, v českém prostředí zcela ojedinělou, která shrnuje, byť ne zdaleka všechny, Královy eseje, články, kritiky a polemiky za čtyřiapadesát let. Jsou plné vnitřní zkušenosti, přesnosti myšlení a v neposlední řadě i neotřelosti výrazu.
Pochybuji, že se našel někdo, kdo by Vlastizrady pozorně přečetl od první do poslední stránky. Upřímně řečeno, domnívám se, že to ani není smysl této knihy, zdánlivě všude překážejícího špalku. Je to kniha, kterou je třeba proplouvat, nechat se unášet příslibem příštího a lákavého dobrodružství k neznámým ostrovům, tu se zastavit, tu se vrátit, zasnít se tam, kde autor odkrývá s příkladnou svobodou své poklady, často jen zlomky roztříštěného světa, kde prostě vidí díky zcela vlastnímu vidění, zatímco ostatní nevidí nic. Jedinečně, přesně a objevně. A je náhle jedno, zda se text vztahuje k poezii, k básníkům, spisovatelům, malířům, k rozličným osobnostem, k filmu, jazzu, procházkám či jen k prostřenému stolu. K objetí světa skrz jídlo, jehož akordy náhle mohou mít, jak Král tvrdí, „rafinovanost nejlepších Ježkových nebo Ellingtonových nahrávek".
Již na první pohled je zřejmé, že tato kniha je dílem básníka. Básníka nanejvýš citlivého a pozorného k dění, jehož je součástí, odrazem mnohosti jeho zájmů, včetně zcela prosté a dnes již téměř zapomenuté, přesto obzvláště sympatické, zvídavosti. Autorovi jsou naprosto cizí veškeré modní a povětšinou jen abstraktní piruety, hromadění vědeckých pojmů a metod, definitivních formulací, které jsou směšné ještě dřív, než stačí vyblednout. Naopak vlastní je mu proměna eseje, kritiky či pouhé úvahy v samostatný a svéprávný druh básnické tvorby, která může být stejně tak deprimující, jako osvobozující.
Není tak těžké odhadnout, co všechno v čase shořelo, z čeho se stal pouhý dokument doby a jejího myšlenkového světa a co zůstává nadále stát na vlastních nohou coby živá a magnetizující skutečnost. Nanejvýš výmluvně to dokazuje i vyklenutý oblouk, který spojuje Královy první texty zařazené do této knihy s těmi posledními. I přes proměnu stylu, která je v rozmezí tolika let pochopitelná, lze mezi ně klást svým způsobem rovnítko. Už proto, že se vyvíjel nejen autor, ale i jeho myšlení, zpočátku formované zejména okruhem vytvořeným kolem Vratislava Effenbergera, později obohacené o nové poznatky, včetně zkušenosti exilu, o setkání s francouzskou esejistikou a poezií. Jejich společným znakem je výlučnost.
Vedle textů, kritik a studií, jež můžeme právem považovat za zásadní, jsou zde i jakési málem jen příležitostné črty či zastavení. I ty však knihu obohacují, byť se mohou zdát jen svéráznou odbočkou nebo odlehčením. Vane z nich totiž stejný duch i stejně jedinečné prožívání, třebaže na minimálním prostoru. Až by se chtělo říct, že svou křehkostí a málem setřenými konturami připomínají atmosféru Morandiho metafyzických zátiší.
Je téměř vzácností, můžeme-li se dnes setkat s autorem, který neskrývá svůj údiv ze světa, stejně jako znechucení nad tím, co za každodenní spektákly nám dnes nabízí. Který svoji otevřeností, kritičností, jedinečnou senzibilitou i schopností analýzy, konkrétností a obrazností, nezvyklým smyslem pro detail, odhaluje a zpřítomňuje všechna ta skrytá tajemství i touhy po nich, včetně tajemství samotného jazyka, žel tak často přehlíženého. Obdobně jako až kolážovité spojování zdánlivě nespojitelného, včetně osobního zážitku s kritikou či úvahou: „Stejně jako Haškův je Proustův obraz světa i objevem jedinečné citlivosti a imaginace, ne pouze věcnou – ne-li objektivní – zprávou. Odhaluje-li Proust principy situací a způsobů jednání, které zná každý z nás, vždycky je – podobně jako Hašek – dokládá konkrétními příklady, které jsou vlastní jen jemu, a právě tím nás nezapomenutelně fascinují."
V tomto směru jde o dílo nejen až vyzývavě drzé, ale v pravém slova smyslu inspirující. A to nejen pro samotné myšlení a přemýšlení nad texty či obrazy, ale třeba i pro gesto, s jakým si nasazujeme před vyvenčením svého ega klobouk. Ostatně právě smysl pro anekdotu či jen zahlédnuté a zdánlivě zcela zanedbatelné gesto se náhle promění v osobní závrať, jež často nadlehčuje a dokresluje celý text. A je celkem lhostejné, zda se jedná o esej, kritiku nebo pouhou glosu, mění text v událost. Ostatně ne náhodou se kdesi v knize objevuje věta, která má význam téměř zásadní: „Poesie spočívá už ve způsobu, jakým se procházíme."
Královy Velezrady, zejména ve svých dvou závěrečných částech, – Po explozi a K novým pohromám – nabourávají svým svébytným pohledem i celou řadu tabu v českém myšlení, zpochybňují často ničím nepodložené mýty, tak drahé zdejší poezii, literatuře, umění a životu vůbec. Kritický postřeh, vyhraněnost a nesmlouvavost, odvaha stát si na svém, problematizují zažité stereotypy, odhalují jejich směšnost i malost, často živené jen láskou k programům, osobní záští, pouhou vypočítavostí a v neposlední řadě i obyčejnou ignorancí, stavěnou kdovíproč na odiv.
Vlastizrady jsou knihou, k níž se rád vracím. Kdykoli obrátím svůj zrak z pošmourného okolního světa na často jen náhodně otevřenou stránku, znovu mě přepadne pocit snad až spiklenecké úlevy, že ještě existuje autor, pro něhož je myšlení i prožívání světa inspirujícím dobrodružstvím. Básník, který má navíc ještě poměrně přesné ponětí o tom, kde jsou ty nezastavěné parcely, kde cigarety měly jména oper. A to není málo. Je to to nejlepší, co se nám mohlo přihodit.
Jan Gabriel

2. Cena Nadace ČLF za literární dílo roku 2015

s cenou je spojena finanční odměna 30.000,- Kč

Sylvie RICHTEROVÁ - ESEJE O ČESKÉ LITERATUŘE / vydalo nakladatelství PULCHRA

Sylvie Richterová se narodila 20. srpna 1945 v Brně, studovala v Praze a v Římě, kde od roku 1971 žila. Pracovala na univerzitách v Římě, Padově a Viterbu, spolupracovala s řadou dalších univerzit. Eseje publikovala v samizdatové edici Petlice a v exilových časopisech Listy, Čtení na léto a Svědectví, později v českých nakladatelstvích a časopisech. Kromě literárněvědných prací Slova a ticho (Mnichov 1986, Praha 1991), Ticho a smích (1997) a Místo domova (2004) vydávala od sedmdesátých let prózu a poezii: Návraty a jiné ztráty (samizdat a Toronto 1978), Místopis (samizdat a Kolín nad Rýnem 1983), Slabikář otcovského jazyka (1991), Rozptýlené podoby (samizdat a Praha 1993), Druhé loučení (1994), Neviditelné jistoty (samizdat a Praha 1994), Čas věčnost (2003) a Každá věc ať dospěje na své místo (2014). V současnosti žije střídavě v Trevignanu Romanu a v Praze.

Esejistické dílo Sylvie Richterové, jak je známe ze svazků Slova a ticho, Ticho a smích, Místo domova a ze současného oceněného výboru, inspirovalo literární badatele několika generací, ale zdaleka není určeno jen odborníkům. Richterová převrací běžné stereotypy, když vyzvedá Haškovo geniální pojednání idiocie, stěžejní existenciální otázky Karla Čapka nebo mystické aspekty díla Hrabalova. Nasvětluje také souboj moci a smíchu, zhodnocuje literární plody vzešlé z diaspory a krizových situací české kultury v díle autorů jako Vaculík, Kundera, Škvorecký nebo Kratochvil – a také z výjimečných podmínek samizdatu a exilu. Zkušenost totality považuje za klíč k pochopení komunikační, morální a kulturní krize současného světa a konfrontuje ji s básnickým slovem Holana, Skácela, Koláře, Kabeše, Wernische, Krále, Brouska či Jirouse nebo s metavypravěčskými experimenty Linhartové a Hiršala. Zdůrazňuje souvislost mezi etikou a estetikou a kriticky i objevně nahlíží pojmy jako historie a ideologie nebo centrum a periferie.

Anotace

Eseje o české literatuře jsou podstatným výborem textů Sylvie Richterové z let 1975–2015. Kniha obsahuje práce psané česky, italsky nebo francouzsky. Otištěné, přednesené při různých příležitostech či dosud nezveřejněné.
Celkový rámec tvoří studie věnované dvěma slavným dílům o putování: začíná Švejkovou cestou labyrintem nesmyslu a končí cestou Komenského poutníka za poznáním a spásou. Richterová převrací běžné stereotypy, když vyzvedá Haškovo geniální pojednání idiocie, stěžejní existenciální otázky Karla Čapka nebo mystické aspekty díla Hrabalova. Nasvětluje také souboj moci a smíchu, zhodnocuje literární plody vzešlé z diaspory a krizových situací české kultury v díle autorů jako Vaculík, Kundera, Škvorecký nebo Kratochvil – a také z výjimečných podmínek samizdatu a exilu.
Zkušenost totality považuje za klíč k pochopení komunikační, morální a kulturní krize současného světa a konfrontuje ji s básnickým slovem Holana, Skácela, Koláře, Kabeše, Wernische, Krále, Brouska či Jirouse nebo s metavypravěčskými experimenty Linhartové a Hiršala. Zdůrazňuje souvislost mezi etikou a estetikou a kriticky i objevně nahlíží pojmy jako historie a ideologie nebo centrum a periferie.
Esejistické dílo Sylvie Richterové, jak je známe ze svazků Slova a ticho, Ticho a smích a Místo domova, inspirovalo literární badatele několika generací, ale zdaleka není určeno jen odborníkům. Přítomný svazek obsahuje uvedené knihy a mnohé další texty v novém uspořádání podle autorů a témat.

Laudatio Jiřího Zizlera

Slovo musí být uslyšeno, vyhlásil filozof, který nás upozornil, že jsme zapomněli na bytí. Slovu je tedy třeba naslouchat a mít odvahu trpělivě setrvat před jeho tajemstvím. Slovo samo se pak stává mírou pravdy a autenticity. Slovo nás zpravuje o našem údělu čekání, čekání jako spočinutí v návratu k sobě samému. Návrat znamená, že jsme vždy byli tam, kde již jsme – nablízku Počátku, nablízku Věčnosti.
Sylvie Richterová je bytostí Slova, bytostí psaní. Patří k autorům, pro něž je psaní způsobem bytostného vztahování ke světu. Její psací stůl je koráb na pouti nekonečným vesmírem, obydlenou oázou plnou květin. Její tvorba ztělesňuje přesvědčení, že v jazyce lze nalézt domov a světelné ráje slov jsou pravým obydlím duše. Psaní umožňuje stálý sebeprůzkum a nepřetržité hledání vlastní podstaty, neboť totožnost člověka určuje jeho příběh, příběh jako naše odpověď na otázku „kdo vlastně jsi?" „Píšeme každý svoji knihu, bledý odlesk knihy živých a mrtvých, do které nevidíme."
Sylvie Richterová je také bytostí čtení. Čtení výsostně zaujatého a pozorného, mimořádně soustředěného, neustále se tázajícího a stejně tak naléhajícího a důležitého procesu jako psaní. Čtení přináší intenzivní vhled, poznání a stále přesnější pojmenování toho, co čtenářku nejvíce alarmuje, vzrušuje, přitahuje a uchvacuje. Pro teoretika, kritika a esejistu je vždy otázkou zásadního významu, jaká témata a autoři se mu stávají osudem. Sylvie Richterová se zaměřuje na několik velkých témat a postav, jejichž vidění neustále prohlubuje a zjemňuje; mystika smíchu jako výrazu transcendence, fenomén blbosti jako způsobu pobývání ve světě, ticho jako předpoklad a podmínka vzniku a rezonance poezie, poměr etiky a estetiky, existenciální dimenze jedinečné autorské poetiky, manifestace humanity a antihumanity, základy tvůrčí a lidské svobody, Hašek, Čapek, Holan, Skácel, Jirous, Kolář, Vaculík, Hrabal, Kundera, Linhartová, Komenský.
Podtrhněme zde, že esejistka nejen objevuje nové souvislosti, kontexty a horizonty české literatury, ale především neustále dokladuje a zdůrazňuje její hodnotu, jedinečnost a přínos, ukazuje, jakými poklady v našem písemnictví disponujeme a které mnohdy necháváme netečně ležet ladem. Texty Sylvie Richterové můžeme tedy chápat a přijímat také jako cenný dar této literatuře, jako vyjádření vztahu vděčného, vroucného a pokorného, jako výsledek nikoli pouze nějaké odborné orientace experta, ale jako ovoce zanícení a celoživotní lásky.
V základním gestu autorky rozpoznáváme úsilí o celistvost a porozumění, jež připravuje propojení, syntézu a smíření.
Každodenním prostředím Sylvie Richterové jsou knihy. Jenomže „jenom zpráva o duši bude čitelná, až knihy pominou, až všechny věci pominou", říká v jedné svojí próze. Bez paradoxů, antinomií a střetnutí s rozpory nelze pokročit dál v cestě. Jednu možnost, jak přijít na kloub tajemství času, představuje paměť. „Kdybychom měli absolutní paměť, ustavičně bychom tonuli v rozkoši", napsal Ladislav Klíma. V paměti se skrývá něco nezrušitelného a nepřemožitelného. Paměť je však také ambivalentní, schraňuje slast i bolest, vzlety i pády, temnotu i jas. Její existence znamená stálou výzvu k ponořování, k opakovaným pokusům vynést na povrch to nejskutečnější, i s tím, že „to pravdivé se objeví teprve před koncem". Rovněž intelekt není v žádném případě modlou a konečným cílem, dokonce i jako nástroj poznání nehraje absolutní roli. Sylvie Richterová nad něj klade vědomí – akumulátor i reflektor, labyrint i nejintimnější útočiště, někdy ghetto, jindy hrad na skále. Vědomí nás vede a šeptá nám, že naše kořeny patří nebi, potvrzuje nám, že hledání smyslu má smysl, i když za každým vrcholem se vždycky ukáže ještě další, protože dění smyslu nebere konce. Na obzoru se nachází slib svobody, jež umí prohlédnout marnost a spočine ve světle. Věty autora jsou a nejsou jeho. „Kniha začíná a končí jako náš život. Kniha nikdy nezačíná a nikdy nekončí. Jako náš 6ivot." Spolu s Rilkem se Sylvie Richterová domnívá, že také slova mohou mít svoje anděly. Pří setkání s jejím dílem není těžké tomu uvěřit.
Jiří Zizler

3. Cena Nadace ČLF za literární dílo roku 2015

s cenou je spojena finanční odměna 20.000,- Kč

Josef KROUTVOR - CHVÁLY, POCTY I ROZPAKY / vydalo nakladatelství PULCHRA

Esejista, básník, prozaik a kreslíř Josef Kroutvor se narodil 30. března 1942 v Praze. Vystudoval filozofii, historii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1961–1967); rok pobýval na univerzitě ve francouzském Besançonu (1968–1969). V letech 1970–2003 pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (nejprve jako odborný pracovník se zaměřením na dějiny plakátu, od roku 1993 jako vedoucí oddělení užité grafiky a fotografie). Žije v Praze a v jihočeském Kramolíně.
Knižně vydal: Hlava Meduzy (Jazzpetit, 1985), Pražský chodec (Uměleckoprůmyslové muzeum, 1985), Jiří Sopko (Odeon, 1990), Potíže s dějinami (Prostor, 1990), Egon Schiele (Odeon, 1991), Benátky (Concordia, 1992; 2. vydání Pulchra, 2013), Praha, město ostrých hran (Volvox Globator, 1992), Poselství ulice (Comet, 1993), Josef Váchal a Šumava (Argestea, 1994), Pocta Gustavu Klimtovi (Galerie Rudolfinum, 1996), Živly (Herrmann a synové, 1997), Café fatal (Dauphin, 1998), Fernety (Torst, 1999), Dandy a manekýna (Vetus via, 1999), Suterény (H + H, 2001), Města a ostrovy (Nakladatelství Zdeněk Cibulka – Týnská literární kavárna a Arbor vitae, 2002), Pouštění papírových draků (BB Art, 2002), Můj Mácha (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2003), Rozsypaný čaj (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2005), Klobouk, kniha a hůl (Pulchra, 2009), Malá vánoční četba (Pulchra, 2010), Nové cesty na jih (Pulchra, 2011), V kupě (Pulchra, 2012), Fotografie jako mýtus (Pulchra, 2013), Setkávání s Hrabalem (Pulchra, 2014). Uspořádal antologie Škola české grotesky (BB Art, 2002), Putování a listování (BB Art, 2004) a Poezie režná i glazovaná v řemesle hrnčířů (BB Art, 2006).

Anotace

Josef Kroutvor se ve své nové knize zamýšlí nad obyčejnými a zdánlivě banálními věcmi, které považujeme za samozřejmé, aniž bychom si uvědomovali, že pomalu z našeho života mizí. Píše o hrnčířích, sklářích, výrobcích ručního papíru, vůni terpentýnu, starém designu, venkovské hospodě, cikánském putování, psaní textů obyčejnou tužkou, o větru, kamenech, starých alejích, o svobodě. Chválí, vzdává poctu, ale nechybí ani rozpaky.
Kroutvor připomíná, že i malé věci mají v našem životě své místo, práce rukou má svůj smysl i v době vyspělých technologií a ohrožené druhy se nevyskytují jen v přírodě. Téměř třicet nových a dosud nepublikovaných esejů uvozuje fotografie štěrkové cesty, která naznačuje alternativní směr putování, četby.

Laudatio Jiřího Padevěta

Muž sedí ve venkovské hospodě. Má za sebou pouť, dlouhou jako obzor a v levé botě asi kamínek. Až dopije pivo, botu si sundá a kamínek vyklepe. Cestou do téhle hospody, ve které kromě hostinského, pobrukujícího si neidentifikovatelnou píseň a kromě Josefa Švejka z drátu, visícího na stěně proti dveřím, není nikdo. Masařky, nejspíše tři, protože v letu je těžko spočítat, narážejí na okenní tabulku a jejich rychle se pohybující stíny tancují po stole okolo půllitru. Muž se otočí a dívá se z okna. Za hospodou je zahrada s ovocnými stromy. Jedna žena stojí na žebříku a češe švestky. Asi z nich bude pálit kořalku, pomyslí si muž a i v tom horku dostane chuť na čirou kořalku, vonící po peckách a stromech. Pod stromem je už jeden smaltovaný lavor plný švestek. Na sklo narazí z venku vosa a uraženě odtáhne dál. Druhá žena sedí obkročmo na stoličce a před sebou má hrnčířský kruh. Její ruce se snaží dát řád beztvaré hmotě. Noha šlape na kruhu, pak přestane a kruh se dotočí. Stojí na něm hrnek, žádná beztvará hmota. Žena si hřbetem ruky setře něco z čela a umaže si ho od hlíny. Volá něco na druhou ženu. Pak se zasměje. Hospodský ponoří půllitry do dřezu a muž se otočí do lokálu. Podlaha zavrže, i když po ní nikdo nechodí. Pak se otevřou dveře a do lokálu vejde velký pes. Na obojku má napsáno Dálka. Hezké jméno pro psa, pomyslí si muž. Pes dojde k jednomu ze stolů a položí se pod něj na podlahu. Očuchá vajgl a zavře oči. Hospodský začne točit do půllitru pivo. Muž se konečně ohne a rozváže si tkaničku. Pak sundá botu a vyklepe z ní na dlaň kamínek. Úplně bílý, ten tam snad musí být už z Dalmácie. Do místnosti vstoupí muž, zamžourá do tmy lokálu a pozdraví. Poutník pozdraví také. Muž si sedne k psovu stolu a než si sundá černé sako, stojí před ním plný půllitr. Napije se a pak se podívá směrem k poutníkovi. Ten si mezitím zase obul botu a na dlani si prohlíží ten bílý kamínek. Muž, jistě místní, se začne vyptávat, co tu host dělá. Pak poslouchá o putování, o městech s ostrými hranami, o městech, postavených na lagunách, o cestách na jih, o fotografii a mýtu, o krajině, která je v nás. Venku se zase zasměje jedna z žen. Hostinský nosí další piva a poutník je pozván. Vypráví dál o kostelech v Burgundsku, o prkenných boudách a o Římě. Když se venku setmí a obě ženy vejdou do hospody. Jedna položí na stůl lahev kořalky, druhá dva hliněné hrnky. Pak pijí a poslouchají. Poutník tady přespí a pak půjde dál. Půjde dál cestami, kterými chodíme také, ale na kterých si málo všímáme všedních krás. Díky Josefe Kroutvore, že můžeme jít kousek cesty s Vámi.
Jiří Padevět

Slavnostní předávání literárních cen proběhlo v úterní podvečer 10. 5. 2016 ve společenských prostorách ČSOB Inspirace na Jungmannově náměstí v Praze 1. Večerem provázel básník Eugen Brikcius a k dokonalé atmosféře přispělo i hudební vystoupení skvělého jazzového kvartetu Assistant Managers.