Novinářská cena K.H. Borovského
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2010
Cena K. H. Borovského byla udělena Miroslavu Marešovi (Regionální redakce MF Dnes Jihlava) za novinářskou odvahu, se kterou se podílel na zpracování citlivého tématu v kauze Budínka u Dobronína a za skvělý novinářský přístup.
Havlíčkův Brod – Stará radnice 26. 5. 2011
Ve čtvrtek 26. května 2011 ve 14 hodin se uskutečnilo v Havlíčkově Brodě na Staré radnici
slavnostní předání Novinářských cen Nadace Český literární fond:
Výroční cena za novinářství – Cena K. H. Borovského za rok 2010
Cena K. H. Borovského byla udělena Miroslavu Marešovi (Regionální redakce MF Dnes Jihlava) za novinářskou odvahu, se kterou se podílel na zpracování citlivého tématu v kauze Budínka u Dobronína a za skvělý novinářský přístup.
Laudatio
Neosobní řeč internetové wikipedie informuje o Miroslavu Marešovi následovně: čtyřicetiletý novinář žije na Vysočině a působí především na Jihlavsku. Jako první upozornil veřejnost na kauzu Budínka, kdy na konci května 1945 bylo zabito 14 českých občanů německé národnosti na louce mezi obcí Dobronín a místní částí města Polná, Nové Dvory. S odstupem 64 let po události bylo zahájeno oficiální policejní vyšetřování.
Osobně jsem se vlastně s Miroslavem Marešem nikdy neviděla. Až dnes, kdy dostává cenu Karla Havlíčka Borovského. Vzpomínám si ale, že něco zářného v něm mě zaujalo už při prvním živém vstupu, v rozhovoru, který jsem s ním vedla vloni v srpnu v pořadu Interview ČT24. Šlo o přenos, já jsem byla v pražském studiu na Kavčích horách, zpovídaný novinář byl na vysílání připraven v Jihlavě. Ani technické ruchy, které trasu obvykle doprovázejí, ten vjem nesmazaly. Byla to zvláštní kombinace křehkosti a pochybností propojená s vnitřní silou a odhodláním, co mě s neodbytnou intenzitou během jeho výpovědi zaujalo. Od té doby jsme si mnohokrát psali, vedli jsme čilou mailovou korespondenci, a postupem času se můj prvotní dojem potvrdil a naplnil obsahem, a taky jsem měla dojem, možná nepokorný, že kontakt s jinými novináři Miroslava Mareše posiluje. My žurnalisté v Praze totiž nemusíme čelit jednomu velkému, zákeřnému nepříteli: předsudkům. I z toho, co následovalo…smršť nenávistných reakcí a nízkých postojů v útočné diskusi, zpochybňování vražd ze strany některých europoslanců a některých dalších vysokých představitelů země, to všechno mě vedlo k uvědomění si, jak vysokou míru vnitřní pevnosti a odvahy musel v sobě Miroslav Mareš mít, když se rozhodl tuto kauzu vynést na světlo boží v prostředí, kde pamětníci jsou naživu a mnozí by příběh raději nechali spát v hrobech s těmi mrtvými. Miroslav Mareš totiž o temné stránce tamní historie nejen napsal, ale musí v tom místě rovněž žít.
Tuto událost už od poloviny roku 2009 prošetřuje Krajské státní zastupitelství v Brně, od roku 2010 vede vyšetřování Krajské ředitelství Policie v Jihlavě. A to se děje nejen díky skvělé analytické přípravě a pátrací práci novináře Mareše, ale především díky jeho osobní statečnosti, odhodlání a přesvědčení, které mu nedovolily nechat spát svědomí národa v tomto příběhu. Cena Karla Havlíčka Borovského za loňský rok Miroslavu Marešovi bezesporu náleží.
Daniela Drtinová
Novinářské křepelky, ceny pro novináře do 33 let věku byly uděleny:
Laudatio: Nora Fridrichová
Nora Nováková, hmm, to rozhodně nebylo – abych tak řekla – nevýrazné děvče. Řeč je o žákyni osmé třídy jazykové školy na Koněvově náměstí v Pardubicích. A onu větu pronesla moje maminka, která Noru učila německému jazyku. Svět je opravdu malý a učitelky němčiny všudypřítomné.
Jak je vidět, Nora už tehdy byla Norou. Už tehdy v osmé třídě se zjevně rodila novinářská osobnost, která ze své prořízlé pusy udělala přednost, ba novinářský předpoklad.
Jak sama o sobě řekla v jednom dokumentu, člověk se nesmí bát zeptat. Musí být nejen zvědavý, ale také tvrdý, až drzý. Tuhle vlastnost dovedla do profesionální podoby v Británii, kde byla na studiích. A všimla si, jak to tamní politici denně dostávají od britských novinářů pocítit.
„Když jsem se vrátila, byla jsem podobně drzá. A čeští politici si na mě chodili stěžovat,“ konstatovala. Příznačné, že ano?
Mimochodem i na tu stáž se Nora dostala, zjevně se držíc hesla: Líná huba holé neštěstí. Po exodu Romů šla přesvědčit ambasádu, že chce bojovat za lidská práva. Místo díky svému excentrickému zápalu skutečně získala a vystudovala Lidská práva na London University.
Jak říkají její kolegové v televizi: Nora je oheň, který zapaluje kolem sebe požáry nadšení pro své nápady, z nichž několik mezitím uhasí, protože musí, všechno se totiž stihnout nedá, ale co, na jeden z nich dojde. Jde do všeho, do jakéhokoli střetu, aniž by kalkulovala, co jí to přinese.
Původně chtěla být veterinářkou, ale začínala jako rockerka – myšleno moderátorka v pardubickém rockovém rádiu, kam se přihlásila v 16 letech.
Následovala fakulta žurnalistiky, pak zmíněná Británie a reportérská zkušenost v České televizi i na Nově. Osobně si Noru Fridrichovou pamatuji výrazně z dob povodní, ale to už měla za sebou velkou reportáž o podvodech v taxislužbě pro publicistický pořad Fakta.
V současné době se, přijde mi, našla v pořadu 168 hodin. To je přesně ten pořad, který je zdravě drzý a nachytává politiky nikoli v soukromí, ale zblízka a který – příznačně – mnohé politiky tak dráždí. Místo aby se cítili zlidštěni, jsou dotčeni. Ale to je jejich věc.
Pusťme si teď záznam, který z Nory Fridrichové udělal troufám si říct světovou celebritu.
---Klausovo pero z Chile---
Tak tohle proslulé video zhlédly už tři miliony lidí na celém světě - a to mluvím jen o jednom videu na YouTube, které jistě bude mít ještě jiné dceřiné kopie.
Jedno tajemství na závěr – na Hradě si myslí, že celý svět to video hltá kvůli našemu slavnému panu prezidentovi. Ale není tomu tak. Všichni ve skutečnosti koukají na Noru.
Riebauerová Martina
Ondřeji Kundrovi (týdeník Respekt) (cenu 3.333,- Kč financuje Kraj Vysočina) za přesvědčivé politické analýzy a investigativní texty
Laudatio
„Člověče,“ oslovil mě před deseti lety editor Respektu Ivan Lamper. „Ráno mi přinesl do redakce nějaký dvacetiletý kluk text. Přečetl jsem ho, strhal a řekl mu, že text musí úplně přepsat. Myslel jsem, že toho kluka buď už neuvidím, nebo nejdřív tak za čtrnáct dnů a že přijde s článkem, který ho zase nechám předělat. Ty vole, ten kluk zvonil už vpodvečer u dveří redakce a přinesl ten text předělaný. A bylo to dobré,“ vyprávěl mi Ivan Lamper o klíčovém důvodu, proč se Ondřej Kundra stal redaktorem tohoto týdeníku. Právě Ondřejova zarputilost, pracovitost a schopnost se velmi rychle orientovat i ve spletitých problémech z něj udělaly jednoho z nejtalentovanějších novinářů, který se v Česku vyskytl od pádu železné opony.
Ondřej začal přispívat už v roce 1999 do MF Dnes. Ty články jsem si při příchodu Ondřeje do naší redakce vyhledal. Byl jsem totiž jeho přímým šéfem. Proto jsem se tehdy ptal Ivana, proč tolik o Ondřeje stál. Totiž, texty, které psal do MF Dnes za moc nestály a já tehdy příliš nevěřil, že nějaká píle to může napravit. Dnes už nemusím nikomu vysvětlovat, jak hrozně jsem se ve svém prvním odhadu mýlil. Ondřej nebyl jen pilný. Velice rychle pochopil, co je podstata dobré žurnalistiky. Intuice, schopnost odhadnout podstatu popisované věci a vytrvalá zvídavost. Jeho hvězda stoupala nahoru pomalu, ale nepřetržitě. Žádná strmá kariéra, což samozřejmě prospívá každému talentovanému novináři. Prostě každý rok se lepšil a loni jsem jako jeho blízký spolupracovník – a zároveň podřízený - najednou pochopil, že mám před sebou člověka, kdo mě může při psaní velmi inspirovat. Anebo na druhou stranu, a to byla velice přitažlivá myšlenka, že jako Ondřejův spolupracovník můžu začít lenivět, protože je tu někdo, kdo tu práci udělá za mně. Mimochodem, Ondřej mně velmi nenápadným tlakem donutil, abych si vybral první variantu.
Ondřej loni napsal několik skvělých investigativních článků. Řečeno s mírnou nadsázkou napsal je jako vedlejšák textů politických analýz – žádných drobných komentářů či glos, ale skutečných a rozsáhlých a taky samozřejmě dobrých politických analýz. Kdo zná práci píšících novinářů, musí chápat, že jde o téměř nadlidský výkon. Nedostat za to nějakou cenu by byla velká nespravedlnost.
Minulý týden jsem opakovaně po telefonu vyzvídal na Ondřejově tatínkovi, v čem může být tajemství úspěchu mého mladého kolegy. „Zajdeme na pivo a já ti to vysvětlím,“ nabídl Ondřejův otec. „Jo,“ souhlasil jsem. Jenže jsem se o tajemství Ondřejových schopností nic nedozvěděl. Ten týden jsem totiž spolupracoval s Ondřejem na článku. Jak asi chápete z už dříve řečeného o Ondřejově přístupu k práci - na nějaké pivo jsem neměl ani čas, ani pomyšlení.
Ondřeji, blahopřeji k ceně. Navíc jsem si zcela jist, že dnes to není tvá poslední návštěva tohoto krásného města, ani tohoto ceremoniálu.
Jaroslav Spurný
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2009
podle rozhodnutí poroty ve složení: Daniela Drtinová, Blahoslav Hruška, Miroslav Konvalina, Jan Punčochář, Martina Riebauerová (předsedkyně poroty), Jaroslav Spurný, Jan Šmíd
obdržel: Jaroslav Kmenta ( Mf Dnes ) za kultivaci politiky a společnosti
Havlíčkův Brod – Stará radnice 10. 6. 2010
Výroční cena za publicistiku se již tradičně uděluje za spoluúčasti představitelů města Havlíčkova Brodu a kraje Vysočiny v místě působiště Karla Havlíčka Borovského. Spolu s touto výroční cenou, spojenou s finanční částkou 50.000,- Kč, se také již řadu let uděluje cena Novinářské křepelky pro novináře do 33 let věku nazvaná po částce 3.333,- Kč, kterou cena obnáší.Slavnostní předání novinářských cen za publicistickou činnost v roce 2009 se uskutečnilo dne 10. 6. 2010 v prostorách Staré radnice města Havlíčkův Brod.
Výroční novinářská cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2009
podle rozhodnutí poroty ve složení: Daniela Drtinová, Blahoslav Hruška, Miroslav Konvalina, Jan Punčochář, Martina Riebauerová (předsedkyně poroty), Jaroslav Spurný, Jan Šmíd
obdržel:
Jaroslav Kmenta ( Mf Dnes ) za kultivaci politiky a společnosti
Laudatio přednesl Jaroslav Spurný
• Jaroslav Kmenta - narozen 16. února 1969 v Nymburce. Vystudoval gymnázium a pedagogickou fakultu UK. V roce 1990 byl zvolen do městského zastupitelstva. Do velké novinařiny nakoukl v roce 1993, kdy začal pracovat pro MF Dnes. V letech 2000 – 2003 prošel i jinými médii, například časopisem Instinkt. V roce 2003 se vrátil do Mladé Fronty Dnes, kde působí dodnes.
• Za svou kariéru napsal pět knih, které se staly bestsellery.
• Od roku 2005 má vydavetelství JKM.
Jeho články odhalující korupci či spojení mafie a politiky dovedly k rezignaci řadu politiků včetně premiéra Stanislava Grosse či vicepremiéra Egona Lánského.
Kvůli knize Kmotr Mrázek II – Krakatice přijali politici náhubkový zákon, který médiím (nesmyslně) zakazuje zveřejňovat odposlechy.
Je jedním z průkopníků takzvané investigativní žurnalistiky v České republice.
Je ženatý, má dvě děti.
Novinařina
Jeho první velká kauza přišla už v roce 1993. Začal psát o nemocech válečných veteránů, kteří byli v roce 1991 v Perském zálivu při osvobozování Kuvajtu v československé protichemické jednotce. V této kauze si vlastně vůbec poprvé začal osvojovat metody investigativní práce.
Vojáci totiž trpěli záhadnými nemocemi a ministerstvo obrany, stejně tak i americký Pentagon, to odmítaly spojovat s jejich pobytem v Zálivu. Jenže pak přišel Kmenta s odhalením, že československá jednotka v Zálivu naměřila chemické otravné látky sarin a yperit. Jeho články pak pomohly přimět vedení armády i Pentagonu uznat nemoci válečných veteránů.
V roce 1997 přinesl informaci, že ODS má tajné konto ve Švýcarsku, což policie po dvou letech vyšetřování potvrdila. O rok později psal o nelegálním účtu místopředsedy vlády Egona Lánského v Rakousku. Ten pak na svou funkci rezignoval.
V roce 2001 pořídil v Iráku rozhovor s iráckým špionem Al Aním, který byl podezřívaný z pomoci teroristům, kteří zaútočili na USA 11. září 2001.
V roce 2005 pak přišla bytová aféra tehdejšího premiéra Stanislava Grosse, která přispěla k pádu ministerského předsedy.
Knihy
1. Pouštní horečka. Vyšla v roce 1999. Tato prvotina vznikla vlastně jako jedna velká reportáž o kauze nemocných vojáků, kteří v roce 1990 prošli válkou v Perském zálivu.
2. Český špion Erwin van Haarlem. Tato kniha vyšla v roce 2005 a popisuje skutečný život jednoho z nejtajnějších špionů, jakého bývalé Československo vůbec mělo.
3. Kmotr Mrázek. První z řady trilogie o zavražděném vládci českého podsvětí Františku Mrázkovi. Zachycuje zejména jeho éru jako veksláka. Vyšla v roce 2007.
4. Kmotr Mrázek II – Krakatice. Rekonstrukce událostí podle policejních odposlechů Františka Mrázka vyvolala v roce 2008 hněv politiků, kteří pak přijali náhubkový zákon.
5. Kmotr Mrázek III – Válka kmotrů. V roce 2009 tím byla završena trilogie, která se zabývala hlavně motivy dosud nevyjasněné vraždy Františka Mrázka.
Novinářské křepelky pro novináře do 33 let získali:
Kateřina Eliášová (Aktuálně .cz) za podnětné, spolehlivé,rychlé a setrvale kvalitní politické zpravodajství
Laudatio přednesla Daniela Drtinová
Jen ten, kdo to zažil, si dovede představit nenápadná, soukromá inferna, která podstupuje politický zpravodaj v parlamentu. Nemyslím zpravodaj, reportér nebo pátrací žurnalista, který si dohodne schůzku s politikem v parlamentní restauraci, odbude si ji a za půl hodiny mizí zpět do civilizace. Myslím skutečného, parlamentního zpravodaje. Tedy novináře – pěšáka, který den za dnem, ráno i večer tráví nekonečné hodiny na galerii, pozorujíce dění sněmovní či senátní schůze, jednání výborů a navrch k tomu se snaží nesourodé a často nesrozumitelné, někdy i zmatené výstupy zákonodárců přeskupit v informace smysluplné, mediálně atraktivní, čtivé a k tomu realitu odrážející. Ano, je to úkol nadlidský.
Ale ne pro žurnalistku Kateřinu Eliášovou. Z mého pohledu, každodenního konzumenta rychlých zpráv, ona armádu internetových pěšáků, válečníků všedních dnů, směle ovládá. Vojáků, kteří jsou a musejí být bez nadsázky bdělí a ostražití, s přesnou muškou, kteří se nepozorovaně přesouvají mezi liniemi, z úkrytů tiše pozorují a čtou mezi řádky v politickém dění. Sublimují neviditelnou esenci událostí maskovaných nepřítelem, esenci, jejíž název v parlamentních programech ani sjetinách nenajdete. Ta se musí skoro okultním způsobem hledat.
Takoví pěšáci, mezi nimiž Kateřina Eliášová usilovně pracuje, jsou připraveni v každé vteřině odhalit a zveřejnit zákonodárnou nepravost či parlamentní skandál, protože dobře vědí: zasedá-li parlament, nikdo si nemůže být jist svými právy ani majetkem. Zkrátka oni nás informují o tom, co se OPRAVDU děje. A hlídají.
Kateřinu znám léta a jako pravý pěšák, vycvičený téměř k dokonalosti, prošla ledasčím. Začínala v univerzitních novinách, připravovala festivalové listy, časem postoupila na místo regionální zpravodajky TV Prima v Olomouci, to bylo v roce 2000 a o dva roky později přešla do regionální redakce České televize. V Pražské redakci pak začínala ve směně jako elév, od nuly, nosila kazety Kateřině Blechové, pak přišel ten pravý okamžik a ona v červnu 2006 vstoupila do infernálních vod sněmovního zpravodaje. Sesbírané zkušenosti pak skvěle využila v Aktuálně, kde je dodnes.
Kateřina Eliášová nepřináší žádné super pátrací kauzy ani zatím nenapsala knihu, ale na její politické zpravodajství je 100% spolehnutí. Nejen, že ví, o čem jsou zákony této země, a to by tedy na knihu vydalo, ale taky zná zákulisní souvislosti, které se odehrávají za dveřmi parlamentních sekretariátů, kdo u koho shání podporu a pro co, kdo se s kým sešel a kde. A nejen to. Kateřina to dokonce ví ještě 10 minut předtím, než se to vůbec stane. Přesné, bystré, rychlé a spolehlivé internetové zpravodajství: čiré esence politických událostí - to je zkrátka Kateřina Eliášová.
A letos je jí 33. Nechci tím snad tak úplně tvrdit, že politické zpravodajství je vysloveně sebeobětování, ale řehole to je zcela určitě. Berou ji na sebe jen ti nejsilnější. Cena Křepelek Kateřině Eliášové po právu náleží.
Tomáš Kohout (Český rozhlas) za zcela výjimečnou nápaditost a originalitu v oblasti rozhlasové sportovní reportáže přesahující hranice sportu
Laudatio ze záznamu přednesl Jan Šmíd
Obrovský úspěch Kateřiny Neumannové v podobě zlaté medaile na zimních olympijských hrách v Turíně byl jen jedním ze dvou mimořádných zážitků o nichž se na Radiožurnálu bezprostředně po doběhu naší lyžařky do cíle mluvilo. Sotva se tak stalo, zavládlo totiž v newsroomu další nadšení, to když redaktoři a editoři, sledující konec závodu na televizní obrazovce, okamžitě poznali nezaměnitelný nos našeho reportéra Tomáše Kohouta, který přeskočil zátaras a pelášil za naší hrdinkou, aby s ní okamžitě udělal rozhovor - tehdy se všichni přítomní, nadšeni jeho pohotovostí, začali radovat, jako by to byl právě on, kdo si z Turina odveze zlatou olympijskou medaili. Neodvezl, ale rozhovor s Kateřinou Neumannovou měl Radiožurnál jako první a z novinářského hlediska byl Tomáš srovnatelným vítězem.
Ona zmíněná pohotovost však pro mě není tím hlavním důvodem proč by měl být oceněn. Ani jeho výjimečná pracovitost - zkuste poslouchat jeden den zpravodajství z Tour de France, kde se jako reportér, který je součástí konvoje, hlásí Tomáš každou chvíli, pak nás spolu s cyklisty živě doprovodí do cíle, v dalších relacích poskytne kompletní zpravodajský servis a ještě navíc nám přiblíží Tour nějakým zajímavým fejetonem - zrovna mi teď v uších ťuká stařičký psací stroj jednoho italského reportéra, veterána Tour, který stále ignoruje počítač a své postřehy posílá postaru.
To všechno se snad ani nedá stihnout nehledě na to, že se novinář musí i nějak přesouvat a někde bydlet – zpravidla minimálně čtyřicet kilometrů od cílového města. Tyto vlastnosti – pohotovost a pracovitost jsou důležité, ale ne úplně výjimečné.
Výjimečnost Tomáše Kohouta a jeho pojetí sportovní reportáže spočívá v pocitu, který ve vás vyvolá - pocitu, že jste přímo v centru dění. Jako byste supěli do kopců hned za Lukášem Bauerem, směřovali do cíle mytického stoupání na Alpe d´Huez či letěli přímo vzduchem s Jakubem Jandou. Viz ono slavné Jakube leť!!! Pak není divu, že jeho sportovní reportáže rádi poslouchají i ti, kteří sportu zrovna neholdují.
Rodák z Jablonce nad Nisou si práci sportovního novináře vyzkoušel poprvé před čtrnácti lety v dnešním Jabloneckém deníku, po odchodu z Jablonce na vysokoškolská studia do Prahy začal pracovat v sportovní rubrice deníku Právo, ale stále více tíhnul k rozhlasové žurnalistice. Do Českého rozhlasu přišel na základě úspěšného konkursu v roce l999, tedy před více než deseti lety a s výjimkou vedoucího není funkce, kterou by si v rámci sportovní redakce nevyzkoušel, počínaje redakčním elévem až po režiséra pořadu S mikrofonem za hokejem a fotbalem.
Klasická sportovní reportáž se z dnešních médií pomalu vytrácí, jako by se všechno začínalo podřizovat neúprosnému zpravodajství - často agenturnímu, novináři opisují jeden od druhého, všechno, jako bychom už někdy slyšeli. Mnohokrát jsem si kladl otázku čím to je, že reportáže Tomáše Kohouta jsou tak výjimečné - je to jeho schopností mluvit s obyčejnými lidmi jejich řečí, či určitým citem pro situace, které jsou neobvyklé, v Tomášově podání pak často absurdní? Nepochybně - stejně tak, jako jeho smyslem pro detail.
Známý argentinský spisovatel Julio Cortazar, který strávil velkou část svého života v Paříží přemítá ve své kultovní knize Nebe, peklo ráj nad způsobem, jakým vnímáme život. Podle něj ho nevnímáme jako film, ale jako fotografie, jednotlivé zlomky, z nichž pak sestavujeme celý příběh. Cit pro tyto drobné epizodky a momentky, s kterých pak sestavuje celý příběh, je podle mého soudu hlavní charakteristikou reportáží Tomáše Kohouta.
Letní a zimní olympijské hry, Turné čtyř můstků ve skocích na lyžích, Tour de France – to všechno jsou místa, odkud jsme na stanici Český rozhlas 1- Radiožurnál slyšeli ony snadno poznatelné a nezaměnitelné příspěvky.
Když přemýšlím o tom, co vlastně může být pro reportéra nejvyšší poctou, napadá mě řada věcí - jistě udělení novinářské ceny, pravidelné vysílání redakcí na nejvýznamnější sportovní události či záplava dopisů od posluchačů.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jeden den přibližně před dvaceti lety, kdy poslal svůj sobotní fejeton do redakce Karel Kyncl – tenkrát se příspěvky ještě nahrávaly přes telefon na kotoučový magnetofon a technička, která ho odbavovala si nevzala sluchátka, takže bylo Kynclův hlas slyšet po celé místnosti. Ale nikdo neprotestoval, že ho to ruší. Naopak, mnozí nechali své práce a začali poslouchat. Pak do redakce přicházeli další a další kolegové, napnuli uši, sedli si a poslouchali také. „A pozdravuje vás pan Zelený,“ byla poslední slova příspěvku o Grahamu Greenovi, který tehdy zrovna zemřel. Byl to naprosto skvělý fejeton, mistrovská ukázka výjimečné novinařiny. Když Kyncl skončil, seděli všichni ještě několik vteřin úplně zticha a nikdo se neodvažoval nic říct.
Tehdy jsem si uvědomil, že možná největší novinářskou poctou vůbec je obdiv a respekt vlastních kolegů. Kolegů, kteří se třeba celý život pokoušejí o něco podobného s úplně jiným výsledkem...
A jako kolega Tomáše Kohouta nejsem z naší stanice určitě jediný, kdo má jeho reportáže rád, kdo je vyhledává a kdo se na ně přímo těší. Kdo ocenil jeho pohotovost na zimních olympijských hrách v Turíně, ale hlavně pro koho je nějaká sportovní událostí v jeho podání – a nemusí jít nutně o událost vrcholnou – hned dvojnásobným zážitkem. Jednak z události samotné a jednak ze způsobu, jakým je nám přiblížena.
Blahopřeji Tomáši Kohoutovi k jeho novinářské křepelce.
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2008
Výroční cenou byl odměněn Pavel Reisenauer za jedinečnou výtvarnou reflexi společenských událostí na stránkách týdeníku Respekt.
O nominaci rozhodovala odborná porota: Jana Šmídová (předsedkyně), Ivan Hoffman, Adam Komers, ing. Miroslav Konvalina, PhDr. Jan Lukeš, Michal Růžička, PhDr. Martina Riebauerová. Laudatio na oceněného publicistu-výtvarníka přednesl PhDr. M. Riebauerová.
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2007
podle rozhodnutí poroty ve složení: Jana Šmídová (předsedkyně), PhDr. Jan Lukeš, Ivan Hoffman, Adam Komers, PhDr. Martina Riebauerová, Ing. Miroslav Konvalina a Michal Růžička,
cenu obdržel: Ing. Luděk Navara (MF Dnes)
za novinářské odkrývání toho, co nemá být zapomenuto
Laudatio přednesla PhDr. Martina Riebauerová
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2006
podle rozhodnutí poroty ve složení Jana Šmídová, Ivan Hoffman, Adam Komers, Michal Růžička, Jan Šmíd
obdržela Mgr. Jarmila Balážová
Za novinářskou činnost na podporu lidských práv a za aktivitu při vzdělávání mladých romských aktivistů (ČRo 6)
Laudatio přednesla Jana Šmídová
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2005
udělena Vítu Kolářovi
za přínos české redakce BBC, která pod jeho vedením poskytovala profesionální vzor tuzemskému mediálnímu prostředí
Porota: Ivan Hoffman, předseda,Adam Komers, Michal Růžička, Jan Rejžek a Jan Šmíd
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2004
Sabina Slonková za její přínos pro korektně nestrannou investigativní žurnalistiku v Hospodářských novinách
Porota:
Ivan Hoffman ( předseda ), Adam Komers, Jan Pokorný,Jan Rejžek, Michal Růžička, Jan Šmíd
Laudátio přednesl Ivan Hoffman
Novinářská výroční cena Karla Havlíčka Borovského za rok 2003
Jaroslav Spurný za mimořádnou úroveň investigativní žurnalistiky v týdeníku Respekt
Porota:Jan Petránek (předseda poroty),Ivan Hoffman, Jan Pokorný,Jan Rejžek, Jan Šmíd
Laudátio přednesl Jan Petránek.