Výroční ceny za rok 2010
Výroční ceny Nadace Český literární fond za rok 2010
Nadace Český literární fond udělila ve čtvrtek 9. června 2011 v Divadle Archa v Praze své výroční ceny za rok 2010.
Večer uváděl básník Eugen Brikcius a v hudebních vstupech zahrál Steamboat Stompers Dixieland Band se zpěvačkou Evou Emingerovou.
Výroční cenu za literární tvorbu
Porota: PhDr. Jaromír Slomek (předseda), prof. Petr A. Bílek, DrSc., Vratislav Farber, PhDr. Martin reissner, prof. PhDr. Vladimír Papoušek, DrSc.
cenu získal
Karel Šiktanc za knihu „ Nesmír “ (vydalo nakladatelství Karolinum)
Laudatio přednesl Dr. Jaromír Slomek
Vážení přítomní, dámy a pánové,
je mou milou povinností promluvit z tohoto místa o básnické sbírce, která se jmenuje Nesmír, a o jejím autorovi, který se jmenuje Karel Šiktanc.
Nejprve tedy o té sbírce. Vynucuje si návraty, opakované čtení, prodlevy, ba analýzy, interpretace, možná i konzultace; a předpokládá čtenářskou zkušenost s českou poezií minulosti i přítomnosti a ovšem cit právě pro tuto poetiku, autorem už v hrubých rysech dávno vyprojektovanou, vybudovanou, a přece dále obohacovanou, tedy stále nehotovou, jako je stále nehotová bazilika Sagrada Família v Barceloně.
Nebudu tady recitovat verše z Nesmíru ve snaze demonstrovat jejich působivost. Tím bych oceněné sbírce moc neposloužil, beztak jste ji všichni četli. Myslím dokonce, že to nejsou básně k recitaci, že jsou spíše určeny pro ticho a jedny oči než pro mikrofon, reproduktory a nevím kolikery uši. Navíc je dobře známo, že nejlepším recitátorem veršů Karla Šiktance je Karel Šiktanc sám.
Před dávnými lety, ale možná jen předevčírem, kdy se ocitl na dohled svých čtyřicátin, napsal dnešní laureát básnickou skladbu Město jménem Praha. Ta mimochodem drží rekord mezi knihami veršů, co jich jen bylo v češtině vytištěno. Žádné se totiž nedostalo vyššího nákladu než této: 202 tisíce výtisků. Její „lyrický subjekt“, abych mluvil slovníkem literární vědy, se tam svěřuje: „Bubnují k turnaji/ A já už nepůjdu/ Stokrát jsem zvítězil/ Stokrát jsem podlehl/ Jsem plný ran/ A chci být sám...“ Byl-li to stav básníkovy duše, naštěstí nebyl setrvalý. Bubnují k turnaji – a Karel Šiktanc na zteč opakovaně vyráží. Pevným krokem a v plné zbroji.
Kdysi – nebo to bylo včera? – jsem si pro potřebu novinového článku a snad i v časové tísni uzávěrky dovolil metaforu: Karel Šiktanc je rolls-royce české poezie, protože v jeho verších je – podobně jako v modelech té slavné značky – síla, krása a jistota. Nemám, co bych na tom přirovnání měnil. Mohu leda dodat: Raduji se, že tento rolls-royce pořád jede na plný plyn a nechává za sebou všechny mladší stroje, které se účastní té náročné rallye Parnas.
A to je všechno, co jsem tu chtěl povědět, když už mi moji vzácní kolegové z poroty hodili na krk to laudatio. Vážený a milý pane Šiktanci, upřímně Vám blahopřeji k výročnímu ocenění bohulibé Nadace Český literární fond.
Děkuji za pozornost.
Jaromír Slomek (Divadlo Archa 9. 6. 2011)
Výroční cena za vědeckou a odbornou literaturu
Odborná porota: prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc., prof. Ing. Pavel Fiala, CSc., prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc., prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc., prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., prof. MUDr.Pavel Kalvach, CSc., Mgr. Jan Maršálek,Ph.D., doc. RNDr. Milan Tvrdý, CSc., prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (předseda).
cenu získali
RNDr. Jitka Štěpánková, CSc., Mgr. Jindřich Chrtek, CSc., Mgr. Zdeněk Kaplan, Ph.D., a kolektiv za knižní práci „ Květena České republiky 8 “ (vydalo nakladatelství Academia)
Laudatio
Jedna z psychologicky náročných každoročních akcí v zaměstnaneckém poměru je inventura přístrojů a jiných věcí, za které nese zaměstnanec hmotnou odpovědnost. Inventury jsou nutné, aby se moc věcí neztrácelo nebo nezničilo. Známe obvinění, že se někdo provinil při špatné správě svěřeného mu majetku. Nám byla svěřena správa planety, nebo si to alespoň myslíme. Je to odpovědný úkol a už na konci prvního století Ježíšův učedník Jan varoval v poslední biblické knize (Zj.11:18) že přijde čas odplaty pro ty, co ničí zemi.
Inventura života na naší planetě zdaleka nebyla ještě ukončena a často některé druhy prostě zmizí , aniž si to kdo uvědomí. Jako bychom nevěděli, že rostliny jsou přece základem všeho života na Zemi. Poskytují kyslík, vodu, potraviny a palivo. Každým nadechnutím jsme s nimi v interakci. Jsme na nich všichni závislí. Máme štěstí, že v naší zemi je taková inventura živočichů i rostlin opakovaně prováděna. Když řekneme opakovaně, znamená to vlastně něco podobného jako natírání Eiffelovy věže, dřív než dílo dokončeno, začíná se od začátku. Tak je to i s květenou naší vlasti, která byla systematicky zpracována již v 19. století i na počátku století 20. kdy se do povědomí bradatých učenců i laické veřejnosti zapsaly publikace profesorů Čelakovského, Polívky a dalších. Už tehdy se na katalogizaci podíleli i lokální botanici, tak jak je známe z úsměvného filmu Adéla ještě nevečeřela. Tam pensionovaný profesor Albín Boček, l. Pešek, je jmenován zvráceným botanikem baronem Kratzmarem jako autor kolosálního díla Květena kraje Jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici.
Za mých universitních let kolem r. 1960 jsme milovali prof. Josefa Dostála, který organizoval rozsáhlé kolektivní zpracování květeny české. Tato publikace a jeho klíč k určování květeny byla po desetiletí kánonem české botaniky. V jeho stopách badatelsky vyrostla celá plejáda botaniků, jako byli a jsou Hodač, Chrtek, Skalický, Jeník, Květ, abych se zmínil jen o některých.
A v další časové linii se kategorizace ujala mladší generace, jejíž představitele tu dnes vítáme mezi námi, která navázala na nejlepší tradice v této oblasti. Devítisvazkové monumentální dílo Květeny začalo prvním svazkem před téměř dvanácti léty a loni vyšel předposlední díl, který dal impulz pro udělení této výroční ceny Nadace ČLF.
Kniha – a teď hovoříme o tomto jediném svazku- má 890 stránek. Je věnována několika čeledím cévnatých rostlin a obsahuje dokonalé pérovky rostlin a samozřejmě klíč k určování rodů a druhů. Taková mnohasvazková publikace si bezesporu zaslouží naši úctu a ocenění. Pomocí ní se nejen můžeme poučit, ale odborníci mohou zvednout i svůj příslovečný varovný prst. Poslední „inventura“ naší živé přírody včetně rostlin je totiž neradostná. V nepříznivém stavu se -podle informačního serveru Česká krajina 2011- nachází celá třetina z přibližně osmdesáti tisíc druhů rostlin a živočichů žijících na území České republiky. Mezi stovky vymřelých nebo vymizelých druhů se zařadilo 22 druhů obratlovců, 627 druhů bezobratlých, 84 druhů hub, 27 druhů mechorostů a 118 druhů cévnatých rostlin. Úbytek cévnatých rostlin podle botaniků a ekologů způsobily především změny v zemědělské krajině ve druhé polovině 20. století. Potíže se netýkají jen druhů, které již vymřely. Ohrožena je u nás celá polovina cévnatých rostlin. Počet kriticky ohrožených druhů se u cévnatých rostlin mezi lety 1979 až 2000 z původního počtu 267 téměř zdvojnásobil. Chceme, aby jedinou stopou existence našich ohrožených druhů zůstalo za pár let jen několik suchých výlisků listů a vzorek DNA uchovávaný v plastové zkumavce v mrazničce, jako v případě jednoho druhu olivovníku?
Podívejte se na pole šílených zemědělců, osetá šílenými zavlečenci- nevhodnými rychle rostoucími řídkými kultivary jako je např. čínský rákos (miskanta), z nich je čas od času splavena ornice do obcí, na kácení tropických lesů provázené ztrátou řady biologických druhů, často ještě nepopsaných. Celosvětově výzkumníci sledovali téměř 4000 vybraných rostlinných druhů a dospěli k závěru, že 22 % z nich patří mezi ohrožené. Dalším problémem je, že jsme se stali závislými na úzkém okruhu rostlin s omezenou genetickou základnou. Zpráva odhaduje, že 80 % potravin spotřebovaných na celém světě vychází z pouhých 12 druhů rostlin. A jíst se dá z rostlin skoro všechno (mimo několika výjimek, jako je rulík zlomocný, nebo plody bramboru), jen se to musí pořádně rozkousat.
Vraťme se ale do české kotliny. Jakoby české zemědělství a správa krajiny svým bohorovným přístupem z oka vypadly králi Já Prvnímu z filmu „Byl jednou jeden král“. Tam v jedné scéně Jan Werich hledá svou dceru v temném lese a spílá stromům slovy „Jen se smějte, smějte, pošetilé rostliny lidskému neštěstí. Styď se, hloupá květeno! Já vám ještě ukážu, kdo je tady pán!“
Ukázali lidé, že jsou rozumnými pány nad přírodou a rostlinami? Těžko, vždyť za mnohá neštěstí si můžeme sami. Ničení lesů, které začalo už v době kamenné, kácení tropických pralesů provázené ztrátou řady biologických druhů často možných léčivek, špatná agrotechnika, splavování půd nejen ve starém Řecku a v Číně, ale bohužel i u nás, v naší rodné, tisíce let kultivované lesostepi, v zemském ráji na pohled, je prostě děsivé. I u nás mohou lidé v mnoha oblastech a krajích volat společně s topícím se Janem Werichem ve stejném filmu:
“ Já se propadám! Pomoc! Já se utopím v rašelině. Pomoc, zkamením. Bude ze mě hnědé uhlí, dají mě do kamen...! Lidi, pomoc, dělejte něco, přírodo, moudrá květeno!“
Ať nám příroda, mimo jiné i prostřednictvím této oceněné publikace dá sama odpověď. Mohla by možná znít takto:
Nechceš-li, člověče, zahynout, poznej mě a mé dítky, od mechu na zdi až po staleté borovice, dej mi svou péči a neber mi, co potřebuji. Já tě za to nezničím. Naopak ti dám to nejlepší, co mám, věnuji ti čistý vzduch a pramenitou vodu, ochráním tě před povodněmi i suchem, přinesu klid do tvé rozbouřené duše a dám ti, člověče, i teplo, i jídlo… ale dám ti mnohem víc, dostaneš i duchovní pokrm - potěšení z pohledu na zelené stráně, lesy a nádhernou krajinu, do které jsi od věků zasazen jako její opatrovatel a přítel.
S pozdravem
Tvoje Květena České republiky
Prof. RNDr. F. Vyskočil, DrSc. Divadlo Archa 9. 6. 2011
Výroční cena za propagaci knižní kultury
Porota SČKaN: PhDr. Jana Čeňková (předsedkyně), Jiří Gruntorád, Lubor Kasal, PhDr. Jan Šulc, Mária Olšanská
cenu získal
Robert Krumphanzl za mimořádnou péči o vydávání, šíření a propagaci náročných knižních titulů v nakladatelství Triáda
Laudatio
Vážení přátelé,
dovolte mi, abych několika málo slovy přiblížil nakladatelskou, editorskou i redaktorskou práci Roberta Krumphanzla v nakladatelství Triáda a jeho přínos české knižní kultuře.
Měl jsem to štěstí, že jsem Roberta Krumphanzla poznal právě v době, kdy nakladatelství Triáda před lety zakládal. Tím, co stálo u zrodu tohoto nakladatelství, byla snaha navázat na českou nakladatelskou tradici – konkrétně na nakladatelské dílo pardubického nakladatele Vlastimila Vokolka, jednoho ze tří bratrů, kteří tak podstatným způsobem ovlivnili českou kulturu dvacátého století. Z Vokolkova nakladatelství také Triáda převzala názvy svých edic: Delfín a Paprsek. Snaha navázat na životodárnou tradici a dále ji zušlechťovat, to je, myslím, to nejlepší, co může u podobného záměru stát.
Sledujeme-li první tituly Triády, vidíme, jak rychle si Robert Krumphanzl uvědomil, co chce vydávat a také: jakým způsobem to chce vydávat. Nelze přehlédnout, že od samého začátku Triáda kladla – a stále více klade – důraz na grafickou úpravu, na kvalitu papíru a tisku, na skutečnou kultivovanost svých svazků: kniha se v tomto pojetí stává ušlechtilým předmětem, který oblažuje lidského ducha už jen tím, jak vypadá a jak pečlivě a krásně je vytvořen.
To by však samozřejmě samo o sobě nestačilo. Tím hlavním, co dělá Triádu tak výjimečnou, jsou dva faktory, které Robert Krumphanzl dovedl téměř k dokonalosti. Jsou to výběr titulů a ediční a redakční zpracování jednotlivých knih. V čase, který je tak zahlcen množsvím všeho, recyklováním textů, zvuků i obrazů, Robert Krumphanzl étosem svého nakladatelského díla trvá na pravém opaku: Méně je více! Méně vydaných titulů, ale o to důležitějších! Méně knih, ale o to pečlivěji a odpovědněji edičně a redakčně připravených! Tak, aby každý titul opravdu zářil svým významem pro českou kulturu, svou kvalitou i svou nadčasovostí. To, že Robert Krumhanzl je sám i editor a redaktor, naučilo jej tuto práci nejen nepodceňovat, ale i důsledně trvat na její maximální kvalitě. Tím se, dovolím si to říci, Triáda liší od naprosté většiny českých nakladatelství. Bereme-li do rukou svazky Spisů Josefa Čapka, trojsvazkové dílo básníka Čana či soubor básní Jaromíra Zelenky, setkáváme se s opravdovými edičními i redakčními skvosty.
Pokud jde o výběr titulů, lze říci jediné: díky za každou knihu Triády. Nemohu zde samozřejmě vyjmenovat všechny cenné svazky, proto jen stručně: pilířem edičního programu Triády jsou klíčové literárněvědné a filosofické práce přeložené z cizích jazyků – dílo Curtiovo, Abramsovo, Gadamerovo, Spitzerovo, Steinerovo, Magrisovo, Steigerovo a dalších. K nim se pojí práce českých badatelů: mimo jiné Václava Černého, Jiřího Pistoria, Přemysla Blažíčka a v neposlední řadě skvělý výbor ze samizdatového Kritického sborníku. Nenápadná, ale pečlivě koncipované řada poezie přinesla verše Samuela Becketta, několika českých básníků a nejnověji nyní i Czeslawa Milosze. Zásluhou Triády je vydání čtyř svazků díla Vladimíra Binara. Robert Krumphanzl vybírá dále i jednotlivé knihy s duchovním obsahem, závažné práce historické, solitérní – ale o to zajímavější – české prózy či knihy věnované Romům. Mám-li svůj stručný – a zdaleka ne úplný – výčet uzavřít, musím zmínit opravdu výtvarně nádherná a edičně spolehlivá vydání Kytice Karla Jaromíra Erbena a Máje Karla Hynka Máchy.
Jsem opravdu velice rád, že cenu za přínos české knižní kultuře dostal právě Robert Krumphanzl. A ještě více jsem rád, že tu s námi Robert je a že nakladatelství Triáda připravuje další knihy, na něž se můžeme těšit.
Jan Šulc Divadlo Archa 9. 6. 2011
Výroční cena za divadelní a rozhlasovou tvorbu
Porota: Kamila Černá (předsedkyně), Jan Kerbr, Karel Král, Miloš Doležal, Rudolf Matys
cenu získal
Jan Mikulášek za režii inscenace „ Korespondence V + W“ v Divadle Reduta Brno
Laudatio
Jan Mikulášek dostává cenu Nadace Českého literárního fondu již podruhé. Poprvé to bylo za režii dramatizace Puškinova Evžena Oněgina, kterou nastudoval v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 2007. Za těch pár let, která od té doby uběhla, si Jan Mikulášek získal mj. svými inscenacemi Ibsenovy Hedy Gablerové, dramatizace Orwellova románu 1984, Houellebecqových Elementárních částic nebo Shakespearova Macbetha pověst jednoho z nejslibnějších talentů českého divadla. Všechny zmíněné inscenace zaujaly výraznou výtvarnou a hudební složkou a imaginativním vrstvením motivů a jevištních metafor. Na všech se výtvarně podílel Mikuláškův stálý spolupracovník Marek Cpin.
Korespondence V + W, za niž Mikulášek dostává Cenu Českého literárního fondu za rok 2010, měla premiéru v brněnské Redutě (scéna brněnského Národního divadla). Scénář k inscenaci připravila dramaturgyně Reduty Dora Viceníková, která s Mikuláškem spolupracovala už na úspěšných Houellebecqových Elementárních částicích. Její výběr z dopisů představuje V a W jako dva stárnoucí muže, které stojí mnoho sil, aby si svůj hořký životní humor dokázali zachovat. Trápí je partnerky, děti, choroby i stáří, živí se podřadnými filmovými rolemi, Werich je v socialistickém Československu nucen k potupným kompromisům.
V inscenaci hrají pouze tři herci – Václav Vašák jako Voskovec, Jiří Vyorálek jako Werich, oba s typickým černobílým líčením, charakteristickým pro V + W, a Gabriela Mikulková jako Werichova žena. Text tvoří pouze úryvky z dopisů, herci je většinou pronášejí věcně a civilně (jen výjimečně je hlasový projev záměrně deformovaný), ale doprovázejí je stylizovanou hereckou akcí, jakousi smutnou klauniádou, která vytváří místy až expresivně groteskní divadelní komentář toho, co stojí v dopisech. Prostor pro stylizovaný pohyb poskytuje scéna Svatopluka Sládečka (Marek Cpin je tentokrát pouze autorem kostýmů): dva světlé propojené kubusy, větší vepředu a menší, tvořící zadní vyvýšené jeviště, za ním. Snad má jít o jakýsi „osvobozený prostor“ (Divadlo, které V + W provozovali, se jmenovalo Osvobozené divadlo), kde neplatí ani zákony gravitace – stoly, židle i svítidla jsou rozmístěny po podlaze, stěnách i stropě. Herci občas respektují svět převrácený o devadesát stupňů a jedí v leže u stolu připevněného na stěně, pak se zase vrátí nohama na zem. Jako by celý prostor zároveň zdůrazňoval odlišné roviny poměrů, v nichž se V + W ocitli. Mikulášek si v inscenaci odvážně pohrává i s oslavným, sentimentálním pohledem, kterým je dnes často na V + W jako na „moudré národní klauny“ pohlíženo. Ale právě pro tento odstup, demytizace, stylizovanost a záměrnou grotesknost je Mikuláškova Korespondence V + W působivým a emotivně silným přečtením života a charakterů dvou výjimečných mužů.
Dovolte mi zakončit toto laudatio citátem z článku Věry Ptáčkové, která napsala o dvojici Mikulášek a Cpin: „Představuje se generace, jejíž příslušníci už dávno nevisí na konstrukcích řádu, není jich, jejíž přístupy jsou o to samostatnější. Prodírají se „ruinami minulosti“, z nichž sami a bez pomoci skládají identitu své i naší doby.“
Kamila Černá Divadlo Archa 9. 6. 2011
Výroční cena za filmovou a televizní tvorbu
Porota: PhDr. Ivan Klimeš (předseda), Zuzana Pavková, Vojtěch Rynda, Petr Zvoníček, Josef Hanuš
cenu obdržel
Robert Sedláček za scénář a režii filmu „ Největší z Čechů “
Laudatio
Don Quijote dnešního českého filmu
Dnes večer dostává cenu člověk, který ceny nedostává: Robert Sedláček. A je v tom čím dál lepší! Jeho celovečerní debut Pravidla lži vyhrál Českého lva za scénář a vynesl nominaci za nejlepší mužskou hereckou roli Jiřímu Langmajerovi. Muži v říji neměli na Českého lva ani jednu nominaci – a překvapivě žádného nevyhráli. Potom přišel rekord: Sedláčkovi Největší z Čechů měli hned sedm nominací na Českého lva, ale neproměnili ani jednu. A to ani nemluvím o dalších cenách, které tenhle rok proběhly. Něco takového hned tak někdo neumí.
Robert Sedláček jde proti. V dnešní době u nás neexistuje filmový režisér, který by tak soustavně a zároveň s tak konzistentně kvalitními výsledky popíral tendence, módy a trendy, jež ovládají naše kina. Málokdo u nás umí a točí žánrové filmy – a on přišel s thrillerem Pravidla lži. Spousta lidí by v tuzemském kontextu ráda navázala na filmovou poetiku 60. let – a zrovna Sedláčkovi se to podařilo s Muži v říji. Největšími z Čechů se potom zapsal do zlaté knihy středoevropské satiry, hned vedle Borovského a Haška: to, co v jeho filmech vypadá jako ta největší legrace, je přitom to, nad čím bychom si měli oči vyplakat.
Redukovat ale tvorbu Roberta Sedláčka na epigonství předchůdců je stejně nejapné jako redukovat jeho filmografii na hrané filmy. Zaprvé, Sedláček si nikdy neřekl, že bude „točit jako Forman“, a právě proto jeho filmy představují legitimní nástupce těch Formanových – a v menší míře Papouškových a Passerových. Zadruhé – a zase se vracíme k té nové vlně, která vyměnila inscenovanost tehdejších hraných filmů za realitu ulice – začínal jako dokumentarista. Katedru dokumentu na FAMU i vystudoval a posléze natočil mimo jiné nekompromisní portréty Václava Bělohradského, Miloše Zemana nebo Gustáva Husáka.
S Robertem jsem se poprvé osobně setkal před dvěma lety, kdy jsme spolu seděli v porotě soutěže amatérských filmů Aerokraťas. Nejdřív mě potěšilo, že jsme se na hodnocení mnoha soutěžních filmů shodli. Potom mě zaujalo, že Robert neustrnul na legitimním předvýběru organizátorů soutěže a nad rámec pravidel poctivě odkoukal všechny přihlášené příspěvky.
A nakonec mě nadchlo, když po vyhlášení výsledků zůstal stát na pódiu pražského kina Aero, kde se ceny vyhlašovaly, a každému, kdo do soutěže poslal svůj příspěvek a chtěl znát Robertův názor, vysvětlil, co si o tom dílku myslí.
Spousta lidí z toho večera mohla odejít se špatným pocitem: v našich končinách je zvykem věci balit do servítků. Robert to nedělá. Stejným způsobem, jakým točí své filmy, jedná i s
lidmi. V první řadě je neuvěřitelně pilný. Když už je rodákem ze Zlína, tak můžeme říct, že seká filmy jako Baťa cvičky: jen letos čekáme na další dvě jeho premiéry, Rodina základ státu a Krysy. Zadruhé ale můžeme v té nejlepší baťovské tradici říct, že ty cvičky seká nejlíp, jak dokáže.
A je tu ještě jeden důvod, proč je Robert Sedláček nejlepší – tedy aspoň co se nás filmových novinářů týče. Vždycky nám ochotně dá rozhovor – a nikdy ho nechce autorizovat. Co řekne, to platí, co natočí, to sedí.
Cenu Nadace Český literární fond dostává za svůj třetí celovečerní hraný film Největší z Čechů. Jde o poloautobiografický příběh režiséra, který od státu nedostane peníze na projekt, jenž by byl důležitý a zajímavý, a tak na komerční zakázku začne točit snímek naprosto irelevantní, při čemž zažívá věci, co by Dona Quijota zahnaly zpátky do knihovny a donutily by ho na nějaké rytířství promptně zapomenout. Doufám, že se Robert Sedláček za titul Dona Quijota současného českého filmu neurazí. Gratuluju mu k ceně – a zároveň i k narozeninám, které oslavil předevčírem.
Vojtěch Rynda Divadlo Archa 9. 6. 2011
Havlíčkův Brod – Stará radnice 26. 5. 2011
Ve čtvrtek 26. května 2011 ve 14 hodin se uskutečnilo v Havlíčkově Brodě na Staré radnici
slavnostní předání Novinářských cen Nadace Český literární fond:
Výroční cena za novinářství – Cena K. H. Borovského za rok 2010
Cena K. H. Borovského byla udělena Miroslavu Marešovi (Regionální redakce MF Dnes Jihlava) za novinářskou odvahu, se kterou se podílel na zpracování citlivého tématu v kauze Budínka u Dobronína a za skvělý novinářský přístup.
Laudatio
Neosobní řeč internetové wikipedie informuje o Miroslavu Marešovi následovně: čtyřicetiletý novinář žije na Vysočině a působí především na Jihlavsku. Jako první upozornil veřejnost na kauzu Budínka, kdy na konci května 1945 bylo zabito 14 českých občanů německé národnosti na louce mezi obcí Dobronín a místní částí města Polná, Nové Dvory. S odstupem 64 let po události bylo zahájeno oficiální policejní vyšetřování.
Osobně jsem se vlastně s Miroslavem Marešem nikdy neviděla. Až dnes, kdy dostává cenu Karla Havlíčka Borovského. Vzpomínám si ale, že něco zářného v něm mě zaujalo už při prvním živém vstupu, v rozhovoru, který jsem s ním vedla vloni v srpnu v pořadu Interview ČT24. Šlo o přenos, já jsem byla v pražském studiu na Kavčích horách, zpovídaný novinář byl na vysílání připraven v Jihlavě. Ani technické ruchy, které trasu obvykle doprovázejí, ten vjem nesmazaly. Byla to zvláštní kombinace křehkosti a pochybností propojená s vnitřní silou a odhodláním, co mě s neodbytnou intenzitou během jeho výpovědi zaujalo. Od té doby jsme si mnohokrát psali, vedli jsme čilou mailovou korespondenci, a postupem času se můj prvotní dojem potvrdil a naplnil obsahem, a taky jsem měla dojem, možná nepokorný, že kontakt s jinými novináři Miroslava Mareše posiluje. My žurnalisté v Praze totiž nemusíme čelit jednomu velkému, zákeřnému nepříteli: předsudkům. I z toho, co následovalo…smršť nenávistných reakcí a nízkých postojů v útočné diskusi, zpochybňování vražd ze strany některých europoslanců a některých dalších vysokých představitelů země, to všechno mě vedlo k uvědomění si, jak vysokou míru vnitřní pevnosti a odvahy musel v sobě Miroslav Mareš mít, když se rozhodl tuto kauzu vynést na světlo boží v prostředí, kde pamětníci jsou naživu a mnozí by příběh raději nechali spát v hrobech s těmi mrtvými. Miroslav Mareš totiž o temné stránce tamní historie nejen napsal, ale musí v tom místě rovněž žít.
Tuto událost už od poloviny roku 2009 prošetřuje Krajské státní zastupitelství v Brně, od roku 2010 vede vyšetřování Krajské ředitelství Policie v Jihlavě. A to se děje nejen díky skvělé analytické přípravě a pátrací práci novináře Mareše, ale především díky jeho osobní statečnosti, odhodlání a přesvědčení, které mu nedovolily nechat spát svědomí národa v tomto příběhu. Cena Karla Havlíčka Borovského za loňský rok Miroslavu Marešovi bezesporu náleží.
Daniela Drtinová
Novinářské křepelky, ceny pro novináře do 33 let věku byly uděleny:
Laudatio: Nora Fridrichová
Nora Nováková, hmm, to rozhodně nebylo – abych tak řekla – nevýrazné děvče. Řeč je o žákyni osmé třídy jazykové školy na Koněvově náměstí v Pardubicích. A onu větu pronesla moje maminka, která Noru učila německému jazyku. Svět je opravdu malý a učitelky němčiny všudypřítomné.
Jak je vidět, Nora už tehdy byla Norou. Už tehdy v osmé třídě se zjevně rodila novinářská osobnost, která ze své prořízlé pusy udělala přednost, ba novinářský předpoklad.
Jak sama o sobě řekla v jednom dokumentu, člověk se nesmí bát zeptat. Musí být nejen zvědavý, ale také tvrdý, až drzý. Tuhle vlastnost dovedla do profesionální podoby v Británii, kde byla na studiích. A všimla si, jak to tamní politici denně dostávají od britských novinářů pocítit.
„Když jsem se vrátila, byla jsem podobně drzá. A čeští politici si na mě chodili stěžovat,“ konstatovala. Příznačné, že ano?
Mimochodem i na tu stáž se Nora dostala, zjevně se držíc hesla: Líná huba holé neštěstí. Po exodu Romů šla přesvědčit ambasádu, že chce bojovat za lidská práva. Místo díky svému excentrickému zápalu skutečně získala a vystudovala Lidská práva na London University.
Jak říkají její kolegové v televizi: Nora je oheň, který zapaluje kolem sebe požáry nadšení pro své nápady, z nichž několik mezitím uhasí, protože musí, všechno se totiž stihnout nedá, ale co, na jeden z nich dojde. Jde do všeho, do jakéhokoli střetu, aniž by kalkulovala, co jí to přinese.
Původně chtěla být veterinářkou, ale začínala jako rockerka – myšleno moderátorka v pardubickém rockovém rádiu, kam se přihlásila v 16 letech.
Následovala fakulta žurnalistiky, pak zmíněná Británie a reportérská zkušenost v České televizi i na Nově. Osobně si Noru Fridrichovou pamatuji výrazně z dob povodní, ale to už měla za sebou velkou reportáž o podvodech v taxislužbě pro publicistický pořad Fakta.
V současné době se, přijde mi, našla v pořadu 168 hodin. To je přesně ten pořad, který je zdravě drzý a nachytává politiky nikoli v soukromí, ale zblízka a který – příznačně – mnohé politiky tak dráždí. Místo aby se cítili zlidštěni, jsou dotčeni. Ale to je jejich věc.
Pusťme si teď záznam, který z Nory Fridrichové udělal troufám si říct světovou celebritu.
---Klausovo pero z Chile---
Tak tohle proslulé video zhlédly už tři miliony lidí na celém světě - a to mluvím jen o jednom videu na YouTube, které jistě bude mít ještě jiné dceřiné kopie.
Jedno tajemství na závěr – na Hradě si myslí, že celý svět to video hltá kvůli našemu slavnému panu prezidentovi. Ale není tomu tak. Všichni ve skutečnosti koukají na Noru.
Riebauerová Martina
Ondřeji Kundrovi (týdeník Respekt) (cenu 3.333,- Kč financuje Kraj Vysočina) za přesvědčivé politické analýzy a investigativní texty
Laudatio
„Člověče,“ oslovil mě před deseti lety editor Respektu Ivan Lamper. „Ráno mi přinesl do redakce nějaký dvacetiletý kluk text. Přečetl jsem ho, strhal a řekl mu, že text musí úplně přepsat. Myslel jsem, že toho kluka buď už neuvidím, nebo nejdřív tak za čtrnáct dnů a že přijde s článkem, který ho zase nechám předělat. Ty vole, ten kluk zvonil už vpodvečer u dveří redakce a přinesl ten text předělaný. A bylo to dobré,“ vyprávěl mi Ivan Lamper o klíčovém důvodu, proč se Ondřej Kundra stal redaktorem tohoto týdeníku. Právě Ondřejova zarputilost, pracovitost a schopnost se velmi rychle orientovat i ve spletitých problémech z něj udělaly jednoho z nejtalentovanějších novinářů, který se v Česku vyskytl od pádu železné opony.
Ondřej začal přispívat už v roce 1999 do MF Dnes. Ty články jsem si při příchodu Ondřeje do naší redakce vyhledal. Byl jsem totiž jeho přímým šéfem. Proto jsem se tehdy ptal Ivana, proč tolik o Ondřeje stál. Totiž, texty, které psal do MF Dnes za moc nestály a já tehdy příliš nevěřil, že nějaká píle to může napravit. Dnes už nemusím nikomu vysvětlovat, jak hrozně jsem se ve svém prvním odhadu mýlil. Ondřej nebyl jen pilný. Velice rychle pochopil, co je podstata dobré žurnalistiky. Intuice, schopnost odhadnout podstatu popisované věci a vytrvalá zvídavost. Jeho hvězda stoupala nahoru pomalu, ale nepřetržitě. Žádná strmá kariéra, což samozřejmě prospívá každému talentovanému novináři. Prostě každý rok se lepšil a loni jsem jako jeho blízký spolupracovník – a zároveň podřízený - najednou pochopil, že mám před sebou člověka, kdo mě může při psaní velmi inspirovat. Anebo na druhou stranu, a to byla velice přitažlivá myšlenka, že jako Ondřejův spolupracovník můžu začít lenivět, protože je tu někdo, kdo tu práci udělá za mně. Mimochodem, Ondřej mně velmi nenápadným tlakem donutil, abych si vybral první variantu.
Ondřej loni napsal několik skvělých investigativních článků. Řečeno s mírnou nadsázkou napsal je jako vedlejšák textů politických analýz – žádných drobných komentářů či glos, ale skutečných a rozsáhlých a taky samozřejmě dobrých politických analýz. Kdo zná práci píšících novinářů, musí chápat, že jde o téměř nadlidský výkon. Nedostat za to nějakou cenu by byla velká nespravedlnost.
Minulý týden jsem opakovaně po telefonu vyzvídal na Ondřejově tatínkovi, v čem může být tajemství úspěchu mého mladého kolegy. „Zajdeme na pivo a já ti to vysvětlím,“ nabídl Ondřejův otec. „Jo,“ souhlasil jsem. Jenže jsem se o tajemství Ondřejových schopností nic nedozvěděl. Ten týden jsem totiž spolupracoval s Ondřejem na článku. Jak asi chápete z už dříve řečeného o Ondřejově přístupu k práci - na nějaké pivo jsem neměl ani čas, ani pomyšlení.
Ondřeji, blahopřeji k ceně. Navíc jsem si zcela jist, že dnes to není tvá poslední návštěva tohoto krásného města, ani tohoto ceremoniálu.
Jaroslav Spurný
Ceny Josefa Hlávky za vědeckou literaturu za rok 2010
Zámek Lužany u Přeštic – 21. 6. 2010
Ceny byly předány v pondělí 20. června 2011 v 15 hodin na zámečku v Lužanech u Přeštic.
Cena Josefa Hlávky za vědeckou literaturu je udělována společně Nadací Český literární fond a Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových za původní knižní práci z oblasti vědecké a odborné literatury publikovanou v České republice.
Odborná porota: prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc., prof. Ing. Pavel Fiala, CSc., prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc., prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc.,
prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., prof. MUDr.Pavel Kalvach, CSc., Mgr. Jan Maršálek,Ph.D.,
doc. RNDr. Milan Tvrdý, CSc., prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (předseda).
Cenu Josefa Hlávky za vědeckou literaturu za rok 2010 získávají:
Cenu v oblasti společenských věd
Mgr. Jana Hubková, Ph.D. za knihu Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky / vydaly Filozofická fakulta UK v Praze a nakl. Togga/
Laudatio
Přednesl prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc.
Cenu v oblasti věd o neživé přírodě
prof. RNDr. Ivan Pelant, DrSc., doc. RNDr. Jan Valenta, Ph.D. za knihu Luminiscenční spektroskopie II. Nanostruktury, elektroluminiscence, stimulovaná emise /vydalo nakladatelství Academia/
Laudatio:
Nejprve k autorům knihy, prof. RNDr. Ivan Pelant, DrSc., po absolutoriu MFF UK v oboru pevných látek pracuje nyní ve FÚ AV ČR a externě, zejména ve výuce, spolupracuje s MFF UK. Doc. RNDr. Jan Valenta, Ph.D., po absolutoriu MFF UK v oboru chemická fyzika (kde byl jako doktorand žákem prof. Pelanta), pracuje na MFF na Katedře chemické fyziky.
Je zřejmé, že spolupráce autorů je dlouhodobá a kniha vznikla nejen pro potřeby naší vědecké komunity, ale byla podmíněna i dlouholetou spoluprací autorů, i díky např. společným přednáškám na MFF a společným zahraničním publikacím.
K samotnému obsahu knihy: Jedná se o samostatný II. díl rámcově stejnojmenné publikace (I. díl vyšel v roce 2006); oba díly si sice všímají luminiscence polovodičů, která se projevuje ve spektroskopii, avšak tento druhý díl (na rozdíl od krystalických útvarů v dílu prvém) si spíše všímá aktuálního problému luminiscence vybuzené, zejména vybuzené od nanostuktur.
Pro laiky jsou zde pojmy, které je třeba vysvětlit. O co zde jde:
Luminiscence je pojem známý i laikům z běžného života – k procesu luminiscence dochází např. u světlušek – tedy létajících tvorů, kterým za noci svítí zadečky. Luminiscence totiž obecně vyjadřuje přeměnu některé jiné energie na energii světelného záření. Onou jinou energií je obecně např. energie elektrická – tzv. elektroluminiscence (té si též autoři všímají), chemická – tzv. chemiluminiscence, tepelná – termoluminiscence, energie světla jiného barvy – tzv. fotoluminiscence, a jiné. U zmíněných světlušek jde tedy o přeměnu chemické energie živočichů na optické záření – tedy vlastně chemiluminiscenci.
Druhým asi neznámým pojmem jsou „nanostuktury“. Jsou to struktury, jejichž některé rozměry jsou řádu „nano–„ což jsou rozměrově „tisíciny tisícin milimetru“. Rozměrem jsou to tedy opravdu malé struktury, téměř na úrovni částic hmoty (zde jde o pár stovek atomů). To, že se pak tyto prvky řadí do podstatně větších struktur, nic nemění na okolnosti, že studovat se holt musí element. S pojmem „nanostruktur“ je však také spojena jistá módnost, avšak patří k poctě autorům, že tento módní název používají jen tak, aby byl srozumitelný výstup; tento modní pojem není ani v hlavním názvu knihy. Nanostukrury si obecně všímají „nano-„ – tedy malých věcí, což je spojuje, minimálně se však přihlíží k oborovému základu, tedy i k tomu, že danou problematikou se lidé již dříve zabývali, pouze to nebylo takto nazváno.
Třetím pojmem je „spektroskopie“ – jde vlastně o experimentální určení skladby (světla) pomocí co možná nejjednodušších komponent záření. Tou je ve spektroskopii tzv. vlnová délka, která se ve viditelném světle „cítí“ jako barva. Proto v grafickém projevu se ve spektroskopii často jedna osa popisuje touto vlnovou délkou, a na druhou se vynáší proměnná odpovídající světelnému výkonu oné komponenty.
Abych se však vrátil ke knize: autoři se pokoušejí odpovídat aktuální otázkou přírodovědce = „proč“ – tedy co svítí, díky čemu to svítí a zejména jak to svítí. Svět detailů je neúprosný a samozřejmě autoři, aby netlumočily ve světě známé skutečnosti, a přitom sdělili i původní výsledky svého bádání, musí se chtě nechtě ponořit do problému detailněji.
Nicméně autoři nepřímo odpovídají i na otázku proč svítí polovodičové lasery, lasery na nanostrukturách, a pro laika potřebné proč svítí světelně emitující diody (LED), které postupně vytláčejí žárovky a jsou zřejmě nejperspektivnějším světelným zdrojem. A tak „optoelektonické součástky“ (jak jím říkáme), prostřednictvím osvětlovací techniky neúprosně vnikají do našeho života, aniž si to uvědomujeme. Proto přesto, že nejde o masovou publikaci, vyjadřujeme hold této knize.
Aktuálnost a srozumitelnost práce je vyzdvižena i skutečností, že lze knihu použít i jako učební text pro některé studenty a doktorandy MFF i jiných škol, zabývající se danou problematikou.
Autoři odborné publikace obecně musejí pro získání široké popularity často dlouho a trpělivě čekat, a mnoho lidí se tohoto okamžiku vlastně ani nedočká. Proto do života této knihy, i autorům, popřejme, aby jejich čekání bylo velmi krátké, a aby autoři při získávání čtenářů, získali i hodně radosti a úspěchu.
Dnes jsem se dozvěděl, že kniha (spojené díly) má vyjít na přelomu roku v angličtině v nakladatelství Oxford Press, je to tedy úspěch, který jistě rozšiřuje čtenářskou obec; toto jistě patří mezi úspěchy, které lze autorům z plna srdce přát…
Pavel Fiala
Cenu v oblasti lékařských věd
MUDr. Daniel Nalos, MUDr. Dušan Mach a kolektiv za knihu Periferní nervové blokády pro klinickou praxi včetně ultrazvukového navádění /vydalo nakladatelství Grada/
Laudatio
Periferní nervové blokády pro klinickou praxi, včetně ultrazvukového navádění.
Daniel Nalos, Dušan Mach a kolektiv (MUDr Martin Červenka, Radomír Čumlivski, Michal Horáček, Vladislav Rogozov a Doc Pavel Michálek a Gerhard Redl)
Abychom mohli zde stát dnes v obdivu nad vloni vydanou monografií, muselo lidstvo vynaložit usilovné přemýšlení a zplodit mnoho duchaplných nápadů v průběhu několika století boje proti bolesti. Nejvýznamnější mílníky chronologického přehledu ve vývoji místního znecitlivění nám podává první kapitola Dr. Rogozova již od Andských civilizací – od koky ke kokainu, od ledování periferního nervů v 17. století k mechanickým kompresím v 18. století, přes vynález injekční stříkačky v r. 1853, s následnými aplikacemi morfinu do blízkosti nervu 1855, přes spinální anestezii u psa v r. 1885 až k subarachnoidální anestezii na samém konci 19. století. Chemici vynaložili soustředěné úsilí (Alfred Einhorn) k syntéze Prokainu 1904 a další průkopníci jej vpravovali v r. 1911 k pažnímu plexu. V r. 1920 riskoval již Fidel Pagés bederní punkční epidurální anestezii – k užitku budoucí široce zavedené metody pro bezpočetné pacienty a po druhé světové válce již Manuel Curbelo aplikoval tuto anestezii kontinuálně (např. lidem s nevyléčitelnými bolestivými nádory). Nakonec, v r. 1994 promyslel Stephan Kapral ultrazvukovou navigaci při hledání hluboko uloženého nervu. Kolik slepých uliček, kolik osobních tragédií z nevydařených pokusů a kolik zklamání stálo lidstvo toto úsilí, to první kapitola se svým skvělým přehledem nezmiňuje. My jsme však naopak svědky pokročilého mistrovství v aplikaci Periferních nervových blokád a tyto své dovednosti nám elegantně uspořádal kolektiv kolegů Nalose a Macha v půvabné monografii. Tím korunovali urputná a namáhavá hledání předchozích zmíněných generací.
Na 180 stranách prvotřídně vybavené knihy, s barevnými obrázky prakticky na každé straně, nacházíme překvapení z detailů anatomie, z deskriptivní topografie, z praktických návodů – v každém jednotlivém odstavci. Fotografie hlavy, trupu i končetin jsou provázeny velmi instruktivními ilustracemi Lucie Markové a tým nakladatelství Grada, s redaktorkou Mgr Jitkou Strakovou a designerem sazby Václavem Judou si dali velmi záležet na barevném i prostorovém vyvážení jednotlivých křídových stran formátu A4. Lahoda pro oko i listující prsty! Odborník se však pátravě prodírá k hodnotám ještě hlubším. A zde užasne!
Ať je to kapitola o lokálních anesteticích – tedy chemicko-farmakologická, kapitola o elektrické stimulaci periferních nervů, o principech, technické variabilitě ultrazvuku a jeho praktickém využití, nebo kapitola o komplikacích periferních blokád – všude se dočítáme o detailech, na něž jsme ani nevěděli, že bychom se měli ptát!! Ani jsme si ještě nepoložili všetečné otázky – a my je zde máme již zodpovězené! Napadlo by vás chtít slyšet, jaký je význam geometrie jehly – její úkos, či ostré hrany pro rozložení hustoty elektrického pole? Míníte se snad ptát na hodnoty stimulačního proudu, které v literatuře pod prahem 1,0 mA významně oscilují? Zapomněli jste, že záleží na délce impulzu? Čekáte, že vám někdo zodpoví, zda komplikace vpichu nastala poraněním nervu nebo cévy? V této knize čekáte tyto odpovědi správně! Autoři si dali práci rozebrat každý detail.
Od kapitoly 7 do kapitoly 14 běží revue jednotlivých oblastí těla, kam lze periferní nervové blokády aplikovat. Od očnice, přes n. trigeminus, krční plexus, znecitlivění hrtanu, velká kapitola pažního plexu – s přístupy nad klíční i pod klíční kostí, navigovanými ultrazvukem, k nervům paže, předloktí a zápěstí. Mezi žebry, v tom úzkém prostoru, se na trupu nacházejí spousty podrobností, aby obstřik anestetikem nevnikl např. do pohrudnice. Totéž lze říci o průbězích nervů tříslem nebo riskantně těsných vzdálenostech cév a nervových svazků na stehně, kde se musí ošetřující vyvarovat milimetrových omylů. Kniha poskytuje podrobnou anatomii významných plexů, která se může hodit i čtenáři s jinou zvědavostí, než je příprava k injekčním zákrokům.
V 7 přílohách v závěru knihy se ještě ten, kdo by chtěl následovat mistrovství autorů v praxi, dozví v tabelárním přehledu, které aplikace jsou lehké a které těžké, jak velká rizika jej při této práci čekají a jak se řeší závažné komplikace. Mít takové informace po ruce je k nezaplacení, když při výkonu vznikne nenadálý problém. Když jsem měl posuzovat – např. v expertní komisi Ministerstva Zdravotnictví - co se vlastně stalo, když pacient po zákroku ochrnul, nebo zda bylo důsledkem obstřiku krvácení, vzniklé s několikadenním odstupem, uvědomoval jsem si, jak pouze odhadujeme, aniž víme. S Nalosovou a Machovou monografií v knihovně budeme již pro taková uvažování mnohem lépe vyzbrojeni.
Jeden z vůdčích odborníků naší anesteziologie, Prof. Pavel Ševčík, CSc píše ve svém vyjádření ke knize, jak výrazně roste podíl regionální anestezie proti celkové. A v tom je tajemství oduševnělé mediciny: umět se strefit do pravého místa s pravou látkou, účinně působící. Jako se úspěšně strefují autoři knihy do bolavých míst trpících nemocných, tak úspěšně se také strefili do nepopsané kategorie v našem medicinském písemnictví, které tím výrazně obohatili.
Prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc
